Autobusy v Děčíně

Děčínské autobusy, na jejichž bedrech dnes leží veškerá tíha zajištění městské hromadné dopravy, mají velmi dlouhou a bohatou historii. Poprvé se o nich začalo uvažovat již kolem roku 1900, poté, co zkrachoval návrh na zavedení tramvajové dopravy na trase od děčínského východního nádraží přes Podmokly a Jílové do Libouchce. Autobusy tehdy oslovily kladenského rodáka, advokáta Heinricha Hollersteina. Ten je chtěl provozovat na trase mezi nádražím v Děčíně, Podmokly a Libouchcem se zajížďkou k nádraží v Podmoklech. (Nutno poznamenat, že v této době byly Děčín a Podmokly samostatné a k jejich sloučení došlo až o mnoho let později). Na tuto trasu si požádal i o koncesi, která byla vyřízena takřka obratem. Hollerstein plánoval provoz s 8 autobusy, přičemž vypravenost by činila 6 vozů. Proti záměru samozřejmě brojili zástupci železnic a dokonce i podmokelští zastupitelé, leč jejich protesty byly marné - Hollerstein mohl podnikat a nejpozději do léta 1902 hodlal zahájit provoz, a to nejen na již zmiňované trase do Libouchce, ale i na druhé lince z Děčína přes Oldřichov do Martiněvsi. Leč záměr nakonec nebyl uskutečněn, takže zástupci drah i Podmokel, kteří záměr odmítali, se mohli radovat.

Další pokus o zavedení autobusové dopravy je datován do roku 1906. Advokát Hollerstein svou koncesi předal obchodníkovi Friedrichu Leinweberovi, který v dubnu onoho roku zveřejnil záměr provozování autobusových linek z Děčína do Podmokel a z Děčína do Oldřichova. Se zahájením provozu se počítalo už v červnu, ale nakonec k tomu došlo s největší pravděpodobností až o dva měsíce později, přičemž doprava byla zajištěna jen na první lince, tedy Děčín - Podmokly. Vzhledem k ekonomickým problémům a neposkytnutí finanční podpory ze strany obou měst se ale kola autobusů již v následujícím roce dotočila. Tato linka tak měla podobný osud, jako první pražská autobusová linka, která rovněž existovala jen krátce v letech 1908 - 1909, i když tady byly důvody ukončení provozu zcela jiné. Tehdejší ještě technicky ne zcela vyspělé autobusy si příliš nerozuměly s náročným pražským terénem v oblasti historické Malé Strany. Leinweber se ale záměru provozovat autobusovou dopravu nevzdal a ve spolupráci s dalším obchodníkem, Heinrichem Müllerem, se mu povedlo provoz mezi Děčínem a Podmokly opětně v roce 1912 obnovit. Tentokrát ho zastavila až 1. světová válka, která vypukla o dva roky později.

Po válce byla myšlenka znovuzavedení městské autobusové dopravy v Děčíně opět vzkřísena roku 1923. V únoru onoho roku zavedl Leinweber na dobu 14 dní pokusnou linku z Děčína do Podmokel, ale neměl dostatečný kapitál k tomu, aby provoz udržel sám a dlouhodobě. Proto byl z jeho iniciativy založen Labskoměstský dopravní podnik, který se zkráceně označoval jako EVU (zkratka vycházela z německého názvu firmy). Podnik byl koncipován jako "společenstvo s ručením omezeným", jehož podílníkem, jejichž počet byl omezen na 500, se mohl stát ten, kdo zaplatil členský příspěvek 500 Kč. Tento dopravní podnik zahájil dopravu na trase z Děčína do Podmokel 15.5.1923. Jezdilo se na koncesi, která byla původně vydána Leinweberovi, ten ji na EVU převedl. Postupem let se EVU vypracovala na dominantní přepravní společnost v celé děčínské oblasti. V říjnu 1924 vyjel první autobus do Oldřichova a ještě v témže měsíci si EVU podala žádost o povolení linky do Libouchce. Ta ale nakonec nebyla uvedena do provozu, protože proti EVU se postavil podmokelský soukromník Rehatschek, který si koncesi podal o několik měsíců dřív a provoz dané linky nakonec skutečně zahájil. I tak ale EVU dále expandovala - postupně její vozy vyjely např. do Bělé, Chrochvic, Rozběles, Křešic, Boletic nad Labem, Sněžníku či Tisé. Společnost se snažila přilákat co nejvíce cestujících a proto vymýšlela různé systémy všemožných slev na jízdném, aby se cestování vyplatilo drtivé většině cestujících - velké slevy měli např. žáci, ti opravdu chudí jezdili dokonce zadarmo. Před rokem 1930 byly trasy firmy EVU očíslovány v řadě 1 - 7. Číslo 1 měla nejvytíženější trasa z Děčína do Podmokel, kde intervaly klesaly až na 5(!) minut. Ve třicátých letech ale do provozu negativně promluvila hospodářská krize, která si vynutila nejen změny linkového vedení, ale i škrty v jízdních řádech. I tak ale byly v roce 1936 zavedeny nové spoje, a to ke hřbitovům ve Folknářích a Škrabkách. O dva roky později se autobusy EVU podívaly i do Nebočad a Bynova. Technické zázemí společnosti EVU tvořily dnes již neexistující garáže na Obloukové ulici, jejichž užívání bylo povoleno v listopadu 1926.

Společnost EVU ale samozřejmě nebyla v Děčíně a okolí jediným dopravcem. Již jsme se zmínili o podnikateli Rehatschkovi, který EVU zhatil záměr provozovat linku do Libouchce. On sám ji ale provozoval jen do roku 1936. Později ještě začal jezdit na druhé lince do Prostředního Žlebu, ale takřka neustále měl spory s EVU, protože oba dopravci se silně nesnášeli a navzájem si konkurovali. Společností bylo ještě víc, ale jednotlivě se jim věnovat nebudeme, a to jednak z důvodu jejich množství, jednak proto, že rozsah provozu žádného z těchto dopravců se nevyrovnal rozsahu firmy EVU.

V našem putování historií děčínské městské autobusové dopravy nyní přeskočíme neveselé období 2. světové války a přeneseme se až do roku 1950. Je to rok, kdy slavnostně vyjíždějí trolejbusy (aby jejich provoz neslavně skončil o pouhých 23 let později) a vzniká Dopravní podnik města Děčína, který až do současnosti provozuje MHD. Tehdy se jezdilo na čtyřech písmenně označených linkách, přičemž jedna (A s trasou Jatka - Náměstí Svobody) byla zajišťována autobusy i trolejbusy a zbylé tři (B z Bynova na Staré Město, C z Liliové k Hlavnímu nádraží a D do Krásného Studence) byly čistě autobusové. Po posílení vozového parku trolejbusů mohla být autobusová doprava nově zavedena do Malšovic a Jalůvčí. Na začátku roku 1951 vyjela linka s trochu netradičním označením Ca v trase Hlavní nádraží - Rozbělesy - Chrochvice - Malšovice, ale poměrně brzy došlo k úpravě trasy a přeznačení na E. Provozu tehdy sloužilo 10 autobusů. Od roku 1953 bylo písmenné značení linek změněno na číselné a od září téhož roku byly prodlouženy trasy linek 4 (ex D) a 5 (ex E) do Jalůvčí a Bělé, o pět let později vyjela nová linka 6 na Škrabky. Některé spoje, např. linku 3 (ex C), převzaly trolejbusy.

Další změny přinesla 60. léta. Linku 5 do Malšovic převzalo ČSAD a došlo k reorganizaci linkového vedení tak, že autobusy nově vyjížděly na následující linky: 10 v trase Hlavní nádraží - Krásný Studenec, 11 v trase Hlavní nádraží - Jalůvčí, 12 v trase Hlavní nádraží - Bělá a 14 v trase Hlavní nádraží - Škrabky. Navíc vznikla zcela nová linka 13 z Hlavního nádraží do Březin. Dále začaly cestujícím sloužit přímé spoje vedené z Rozběles do průmyslových závodů v oblasti Bynova. Linkové vedení se ale v dalším období částečně měnilo. Stálé navyšování počtu autobusů umožňovalo zřizovat další přímé spoje, krátit intervaly, ale také postupně autobusy obsazovat "šejdry" neboli dělené kurzy na trolejbusových linkách. Poté, co bylo rozhodnuto o likvidaci děčínské trolejbusové sítě, se autobusy začaly objevovat i na trolejbusových kurzech celodenních. Dopravní podnik v této době provozoval něco kolem 30 autobusů sloužících městské i nepravidelné dopravě.

Sedmdesátá léta byla ve znamení mnoha změn v linkovém vedení, uveďme si pro představu alespoň některé. Roku 1975 se změnila konečná "dvojky" v oblasti Bynova a linka 1 začala jezdit z Kamenické až k nemocnici. Koncem 70. let se autobusy objevily na rekonstruovaných ulicích Pohraniční stráže a Myslbekova.

V obdobném duchu se nesla i 80. léta. Roku 1986 vyjely meziměstské linky č. 8 a 9 zajišťující spojení Děčína s Boleticemi, Nebočady a Velkou Velení a celkově začal stoupat podíl Dopravního podniku na zajišťování příměstských spojů vedených mimo Děčín - tento trend přetrval ostatně dodnes. V roce 1994 byl otevřen nový most přes Labe, přes který začaly jezdit linky 8 a 9. Významnou změnu bylo otevření nového autobusového nádraží, kam se městské autobusy podívaly v roce 1997.

I v dalším období probíhalo napojování dalších obcí na linky městské hromadné dopravy. Postupně se dočkali obyvatelé např. Javorů, Jílového, Libouchce či Sněžníku.

Kdysi dávno byly autobusové spoje linkové dopravy výlučně doménou podniků ČSAD, ale postupem doby to přestávalo a přestává platit. Na různých linkách, které rozhodně nemají charakter MHD, můžeme už dlouho potkávat autobusy městských dopravních podniků (např. Chomutov - Jirkov). Jedním z nich je i Dopravní podnik města Děčína, který začal linkovou dopravu zajišťovat v červnu 2004.

Velmi pestré je i složení vozového parku, které samozřejmě odpovídá i charakteru provozovaných linek. Nejprve se ale podíváme i do jeho historie. V roce 1950, kdy vznikl děčínský dopravní podnik, byla skladba autobusů celkem pestrá. Cestujícím sloužil jednak malý Walter PN původem z nedalekého Ústí nad Labem, ze stejného města pocházela i větší Praga VT6, která se v provozu udržela nejdéle do roku 1953. Ve stejné době dojezdilo i několik vozů Tatra 24 původně provozovaných v Praze. Zajímavým exemplářem byl dvoudvéřový vůz Tatra - Karosa 500 HB z roku 1951, který byl ale o šest let později, v roce 1957, odprodán do Roudnice nad Labem.

Od roku 1951 byl vozový park doplňován vozy Škoda 706 RO, které umožnily vyřazení starších ojetých autobusů. Poslední z těchto vozů se udržel v provozu až do roku 1973, byť jen jako pracovní. Od šedesátých let se v děčínských ulicích začaly objevovat vozy RTO a od roku 1969 i ŠM11. Poslední "erťák", opět jako pracovní, se dožil roku 1981, poslední Karosy ŠM11 je přežily zhruba o šest let (1987 - 1988). Do roku 1989 byly provozovány odvozená meziměstská verze ŠL11 a zájezdová ŠD11.

Roku 1984 dorazily první Karosy řady 700, a to jednak vozy linkové verze C734 i městské B731. Časem se prosadily i Karosy B732 s mechanickou převodovkou. Městské Karosy B73x dodnes tvoří základ vozového parku. Kromě toho patří do parku standardních vozů ještě Karosy B931, B951, B951E a z nízkopodlažních jednak Citybusy, Citelisy a jednak Ikarusy 412. Tyto vozy jsou u nás poměrně raritní, neb jinak jezdí jen v Karlových Varech a Táboře. Co se týče linkových vozů, jsou k vidění modely Citelis Line, Karosa C934, C954, C956 a Axer.

K děčínské MHD ale patří i kloubové autobusy. Již v roce 1977 dorazily první maďarské Ikarusy 280, ale ne všechny byly nové (koncem 80. let 20. století byly např. zakoupeny ojeté vozy z Teplic). Tyto autobusy opustily děčínské ulice někdy v období 2001 - 2002 (přesnější datum se nepodařilo zjistit). Další "kloubáky" už nesly značku Karosa - nejprve se jednalo o vozy linkového provedení C744, pak městské B741 a následně i B941. Kuriozitou byl kloubový vůz TAMBUS,zakoupený jako předváděcí. Připomeňme, že 10 Tambusů, ale standardní délky, provozoval DP Teplice (dnes Veolia Transport Teplice). Mohlo by se zdát, že budoucnost bude v Děčíně patřit spíše patnáctimetrovým autobusům, protože bylo zakoupeno několik patnáctimetrových nízkopodlažních Mercedesů Citaro, nicméně v roce 2008 dorazily i nové "kloubáky" stejného typu.

Pro méně vytížené spoje jsou k dispozici malé autobusy Sor o délce 7 metrů, které byly pořízeny v roce 1996, v roce 2005 byly doplněny minibusem Mercedes Sprinter. Po tzv. "autobusové krizi" v létě 2006 rapidně stoupl podíl DP v linkové dopravě Ústeckého kraje, protože převzal i linky původně provozované společností DPÚK. Kromě toho zajišťuje třeba i dálkovou linku do Prahy.

Literatura: 50 let MHD v Děčíně 1950 - 2000.