Nálet na Prahu

Ačkoli to tak na těchto třech fotografiích nevypadá, byl to ve skutečnosti nálet na Drážďany. Jak tuto absurditu vysvětlit? Docela jednoduše. V noci ze 13. na 14. února 1945 bombardovaly angloamerické letecké formace Drážďany, a několik letadel si spletlo cíl. Při hlubším zamyšlení to lze připustit, obě města si rozlohou byla podobná, velká řeka kroutící se zástavbou tu byla také, po zmatečných opravách kursu mohla odpovídat i vzdálenost od Livorna, kde měli Američané základny. Navíc orientace ve tmě nad zatemněným městem je více než problematická. Ovšem podivné je, že byly bomby svrženy i přesto, že v ulicích nehořely barevné ohně značkovacích bomb zaměřovacích letounů. Pokud se ale člověk pokusí vžít do postavení mladého pilota, na jehož letoun střílí každé dělo v širém okolí, a který ve stísněném prostoru neví, zda se domů vrátí živý, tak lze také pochopit, že někteří takto svou práci odflákli, svrhli bomby a uháněli rychle domů. Tak se mohlo stát, že měla Praha paradoxně pochybnou čest být poškozena při jednom z pěti nejtěžších leteckých útoků v dějinách lidstva. Říká se, že tento nálet na samém konci války byl nesmyslný. Autor v tomto jediném, z oněch pěti případů souhlasí. Útok nebyl veden na vojenské cíle, ale s největší pravděpodobností měl být ukázkou pro neustále zpupněji se projevující sovětskou moc, co dokážou západní letecké síly když je potřeba. Tomuto názoru nahrává také to, že bylo jasné, že Drážďany budou v krátkém čase obsazeny Rudou armádou, a každý její příslušník se bude moci s výsledkem útoku seznámit na vlastní oči. Ne, že by sovětská armáda nedokázala totálně zničit město, ale prováděla to pozemními operacemi a spíše jaksi rukodělně, a také mnohem delší čas za značných obětí. Ale taková města jako Elblag nebo Opava by mohla vyprávět, co dovedou sovětští dělostřelci a raketomety „Kaťuše“.

Nejtěžší letecký útok v dějinách lidstva provedlo 8.března 1945. Třista třicet čtyři létajících superpevností B29 na Tokio. Nízko letící letouny vybombardovaly v husté, dřevěné zástavbě města obrovský hořící kruh, v němž uhořelo 130 000 lidí. Úplně vypáleno bylo 40 km čtverečních plochy města a zničeno 267 000 budov. O tomto náletu propaganda nemluvila, protože byl proveden obyčejnými zápalnými bombami, které měli sověti také. Ovšem atomovou bombu neměli, a tak jí bylo třeba odsoudit jako nemorální zbraň. Oč je atomová puma méně morální, než dělostřelecký granát nebo raketa do Kaťuše? Drážďany, Hirošima a Hamburk se dělí o druhé až čtvrté místo. Skutečné pořadí už nikdy nebude možno zjistit, zde jsou odhady od 40-80 tisíc obětí. Nagasaki, ačkoli na ně byla použita zdaleka nejsilnější zbraň – plutoniová bomba (narychlo svržená mezi dva pahorky) je až na místě pátém. Útoky konvenčními – tedy nikoli atomovými zbraněmi, byly dokonale propracované, a při přesném dodržení postupu, a za příznivých podmínek byly schopné rozpoutat ohnivé tornádo. Prudce hořící oheň ohříval vzduch, který rychle stoupal nahoru, a na jeho místo se hrnoucí studený vzduch ze stran tyto plameny rozdmychával a strhával do nich vše, co mu stálo v cestě. Nakonec jeho proudění dosahovalo rychlosti přes 100 km/h a rozpoutalo ohnivou smršť, kde shořelo úplně vše. V místě a okolí oheň navíc spotřeboval veškerý kyslík, takže se udusili i lidé v krytech. Plameny hořely několik dní, a trosky chladly i dva týdny po náletu. Jako první nalétala letadla s tříštivými bombami, které měly rozbít domy, a rozházet po ulicích vše hořící – dřevo, nábytek, uhlí, poškodit rozvody plynu a vody na hašení a zahnat lidi do krytů. Letadla se zápalnými bombami zkázu dokončila. Pražští pamětníci náletu vyprávějí o několikadenní záři nad obzorem na severu ve směru, kde leží Drážďany.

Tento nálet tedy Prahu postihl omylem, přesto byly škody značné, bylo zničeno několik domů, některé z nich dodnes nebo donedávna připomínaly proluky a prázdná místa, například tam kde je dnes „tančící“ dům Ginger a Fred. Ale mimo něj bylo vedeno několik strategických útoků přímo na Prahu, jako nálet na Smíchov – kde byla tehdy Škodovka vyrábějící motory, a seřazovací nádraží. Ten se moc nepovedl, a tak spousta bomb napadala do vilové čtvrti nad Smíchovem, kde bylo hodně zabitých. Další byl na ČKD ve Vysočanech, ten byl skoro na konci války a je také považován za zcela nesmyslný. Ten zničil „Čékáďáckou“ automobilku Praga, a proto musely být po válce trolejbusové skříně s podvozky koupeny z Francie. Zde se také, podobně jako při náletu na Škodovku v Plzni spekuluje, že to byl spíše úmysl poškodit možný zbrojní průmysl budoucí sovětské zóny.

Na snímcích 1 a 2 je Vinohradská třída po náletu. Oba snímky pocházejí z oblasti dnešní zastávky „Vinohradská tržnice“ směr Flora. Na snímku 1 byl hořící dům v pozadí po válce pro značné poškození zbourán, a na přelomu 50. a 60. let nahrazen novostavbou, ve které se dlouhá léta (dodnes) nachází prodejna Sport (dnes Sport Slivka). Snímek 2 s poškozenou soupravou linky č. 10 pochází z místa jen o několik metrů níž směrem k Muzeu. Téměř zcela zničený dům v pozadí a také značně poškozený dům vlevo od něj byl po válce zbourán. Dlouho zející proluka byla zaplněna až začátkem 70. let novostavbou Federálního cenového úřadu (dnes součást Ministerstva financí), v přízemí novostavby byla léta prodejna Elektro (dnes je prodejna zrušena a prostory využívá rovněž MF ČR). Na dalším (třetím) snímku je Resslova ulice. Nenechte se mýlit stavem tramvaje 2057 v popředí, tento vůz byl později v ústředních dílnách v Rustonce opraven a opět zařazen do provozu. Byl vyroben v „Továrně na vozy a.s. Kolín“ (později Tatra Kolín) v roce 1927. Po opravě, kdy mu byla postavena celá nová vozová skříň, pak jezdil až do roku 1972, kdy byl vyřazen. Mimo něj byly při tomto náletu také těžce poškozeny vozy 254, 259 a 297. K tomuto poslednímu snímku se také váže historka jedné pamětnice, která v osudný den měla jako průvodčí službu v oné tramvaji. Když zahoukaly sirény, vůz zastavil, všichni vystoupili a začali hledat protiletecké kryty. To bývaly hlavně sklepy pod domy a přístup k nim byl vyznačen tabulkami. (Samo místo protileteckého krytu bylo označeno bílými trojúhelníky se svislou čárou, které vymezovaly místo, kde kopat v případě zavalení, tyto značky se ještě dnes dají výjimečně na starých domech vidět) Ona se však zdržela když zavírala tramvaj a když přišla ke krytu na Karlově náměstí, tak byl již plný, takže jí tam velitel krytu nepustil. Musela si tedy urychleně najít jiný. Ten byl však naštěstí nedaleko, a tak se mohla schovat v něm. Když odezněly detonace výbuchů a sirény odhoukaly konec náletu, zjistila, že ten dům, pod nímž byl první kryt, dostal přímý zásah, a jsou z něj trosky. To bylo to prázdné místo na jižním rohu Resslovy ulice a Karlova náměstí (dnes tam stojí objekt s krásným českým názvem Charles Square Center). Mezi lidmi v krytu bylo mnoho mrtvých. Tak jí možná služební pečlivost zachránila život.