V neděli 12. 9. 2004 oslavily tramvaje v Německém Plavně 110 let existence. To byl také hlavní důvod, proč jsme se zrovna tento den vydali na cestu. Lákadlem pro nás nebyly jen tramvaje, ale i Plavno samotné, vždyť se jedná o město, které leží nedaleko našich hranic. Pro úvod si připomeňme, že dopravní obsluhu dnes zhruba sedmdesátitisícového města obstarávají převážně tramvaje, což je zajímavé nejen z pohledu člověka zajímajícího se o dopravu, ale tato skutečnost je velice zajímavá i pro ty z nás, kteří se zajímají o tvorbu měst, čili urbanismus a také o ekonomiku města. Vždyť mnohá obdobně velká česká města mají obsluhu pouze autobusy v nevalném intervalu a ještě jsou mnoha radním trnem v oku, jako zátěž městské pokladny.

Ale zpět k Plavnu. Prohlídku města jsme začali ve čtvrti zvané Südvorstadt, tedy na Jižním předměstí. V pošmourném počasí nás přivítaly neskutečně zanedbané ulice, mnoho opuštěných a vybydlených domů, obchodů i prostranství. Člověk jen nostalgicky vzpomínal na doby před 15 a více lety, kdy z šedého ušmudlaného Československa vjel do šedého, ale vypulírovaného NDR. Kde ty časy jsou … Tu a tam potkáme prázdnou tramvaj, která také navozuje smutek v duši. Pochází totiž z produkce slavného pražského závodu ČKD. Inu, to, že se centrální zastávka v Plavně jmenuje Tunnel, opravdu nemá s naší vlastí nic společného, to je jen název připomínající, že toto náměstí vzniklo zatunelováním říčky Syra. Jak se blížíme do centra, stále vidíme pozůstatky války. Ano, druhé světové.

Po téměř šedesáti letech se město ještě nedokázalo zcela vzpamatovat. Jdeme podél tramvajových kolejí, prostředí se začíná výrazně zlepšovat, ale kolega z Polska, který s námi den před tím navštívil jedno zapadlé městečko na pokraji pohraničí i konce světa vzpomíná, jaká tam to byla nádhera. Odbočujeme do historického centra, lidé na ulicích přibývají, přibývají i stánky a pouliční občerstvení s tradičními Bratwursty a jakousi rezatou tekutinou, což je prý pivo. Ovšem opuštěných domů nějak neubývá, ba ani kopřiv, či lebedy. Na duhou stranu je nutno přiznat, že církevní stavby jsou velice udržované, přesto, že se jedná o bývalou část východního bloku. Alespoň něco, to v takových severočeských Teplicích mají v kostele hospodu. Docela rádi tedy opouštíme historické náměstí a blížíme se pomalu k centrálnímu přestupnímu bodu zdejších tramvají, již zmíněné zastávce Tunnel. Jenže co se to stalo? Ulice se začínají lesknout čistotou, domy jsou opravené, fasády jen září, pouliční ruch nejen neklesá, ale dokonce sílí. Nejspíš to bude tou oslavou, říkáme si. Jenže nevzhledné lešení na jedné z budov v centru dnešního významného dění spíše dává tušit, že v této části města jsou nablýskané ulice každodenní záležitostí.

Nastává očekávaná hodina H. Do centra by měla přijet kolona historických vozů městské dopravy. A stalo se. Kolona se prodírá skrze davy lidí, na ulici téměř nevidíme typické fanoušky dopravy, snažící se ulovit nějaký snímek z předpisových třiceti stupňů. Potkáváme zde ale rodiny s dětmi nebo starší obyvatele, kteří si přišli zavzpomínat. Ano, tušíte správně. Tramvaje v Plavně se staly součástí kultury. Zařadily se tam, kam správně patří, tedy po boku historických katedrál a zámků, mezi odkaz našich předků. Zdejší lidé si to uvědomili, jistě to tak vnímají i městští politici. Proto se město postupně dává dohromady právě od tramvajového centra, od pěších zón s tramvajemi, od významných přestupních bodů. Jedete-li tramvají, jen velmi málo po cestě uvidíte to strašné dědictví minulosti a zdvižený prst současnosti. Avšak pokud zabočíte do postranních ulic nebo ulic určených jen tranzitní automobilové dopravě, bude vám smutno. Bude vám smutno jak z dějin, které jsou zde čitelné více, jak jinde, a uvědomíte si, jak je nebezpečné nechat se manipulovat politiky, ať se jedná o režim jakýkoli. Také si uvědomíte, že tramvaje přináší do města život. Nejen do Plavna, proto se zde tramvaje vyplácí, protože zachraňují město od jisté smrti. Zdejší lidé si to již dávno uvědomili. Záleží jen na ostatních, zda-li si vezmou z Plavna příklad.