Berounka sice nepatří mezi naše nejdelší (140 km), ale rozhodně mezi nejzajímavější a nejkrásnější řeky. Již její vznik soutokem čtyř řek - Mže, Radbuzy, Úslavy a Úhlavy na území města Plzně je jistým unikátem i ve světovém měřítku. Ostatně i rodilým Plzeňanům vyjmenovat všechny řeky svého města dělá často problémy.

A kde přesně Berounka začíná? Po nějaký čas se považoval jako počátek Berounky poslední soutok výše zmíněných řek u kostela sv. Jiří v Doubravce (tj. Mže a Úslavy). Pak se oficiálně vznik Berounky přestěhoval proti proudu, již na soutok Mže a Radbuzy pod plzeňským pivovarem. V roce 2006 se ovšem plzeňští konšelé usnesli, že by bylo dobré počátek Berounky opět přeložit ke sv. Jiří. Paradoxně však řeka Radbuza je při soutoku se Mží vodnatější - tuto křivdu Radbuze zatím žádný kartograf nenapravil. Navíc - až do konce 17. století se pro celý tok Berounky používalo jméno Mže. Takže, kdo ví jak to bude za pár století??

Berounka se po opuštění Plzně zařezává do krajiny a poklidně plyne desítky kilometrů málo obydlené venkovské krajiny k Berounu. Cestou na ni shlíží zříceniny středověkých hradů, kostelů a rozeklaná skaliska s divokými borovými a bukovými lesíky. Právě strmé a skalnaté stráně říčního údolí dokázaly uchránit unikátní přírodní zákoutí, která jsou dnes převážně chráněny. Proto je Berounka tolik oblíbená vodáky, poslední dobou kouzlo krajiny a dopravní klid na zdejších okreskách objevují cyklovýletníci.

Okolí Berounky mezi Plzní a Křivoklátem se za komunistické éry nechalo nazvat spícím územím. Průmysl zde prakticky neexistuje, do větších měst je daleko. Rozvoj cestovního ruchu před rokem 1989 nebyl možný. Krajem nevede žádná železnice či významnější silnice a proto se vesnice podél toku řeky vylidňovaly. Opuštěné chalupy však naštěstí hojně obsazovali "lufťáci - chalupáři". To zachránilo vesnice před větší devastací.

Berounka byla vždy mezi vodáky vyhledávaná, ovšem v uplynulých desetiletích se většinou jezdil střední úsek řeky mezi Liblínem a Berounem. Důvod byl jednoduchý - z Plzně vytékající Berounka připomínala více páchnoucí pestrobarevnou stoku, než romantickou řeku plnou ryb. Je zázrakem přírody, že si řeka dokázala s největším neřádem po několika desítkách kilometrů toku poradit sama. Svůj díl špíny a spláchnutých hnojiv do Berounky přinášela především Radbuza, své si přidala také bukovecká papírna a Škodovka. Největší příděl špíny však poskytovala západočeská metropole.

O nutnosti stavby čistírny pro jinak kvalitně zkanalizovanou Plzeň se vědělo již od dvacátých let minulého století. Čistírna situovaná na pravém břehu Berounky pod nákladovým nádražím však byla dokončena teprve v roce 1965, po deseti letech stavby. Množství znečistěné vody však stoupalo mnohem rychleji, než projektanti předpokládali, a tak byla čistírna od počátku přetížená. Při deštích znečistěná voda putovala převážně rovnou do řeky, obyvatelé v okolí čistírny byli prakticky denně obtěžováni zápachem. Neudržitelnou situaci město začalo řešit až koncem osmdesátých let stavbou zcela nové, mnohem lépe dimenzované čistírny na levém břehu Berounky pod Bílou Horou. Po dokončení čistírny v roce 1997 se situace na řece výrazně zlepšila. Plzeň však do čistoty odváděné vody dále investuje. V roce 2006 se díky aktivitě města podařilo zajistit z fondů EU 1,2 miliardy Kč určených na odkanalizování některých okrajových částí města, modernizaci čistírny a výstavbu několika nádrží ve městě pro zachycení přívalových dešťů. Tím bude zabráněno možnému nárazovému přetížení čistírny.

V minulosti visel nad romantickým údolím řeky několikrát Damoklův meč v podobě plánů nadšených československých přehradářů. Význam energetický nebyl v tomto případě prioritou, tou bylo především splavnění Berounky do Plzně. První návrh splavnění si nechal vypracovat v roce 1911 průmyslník Karel Škoda. Projekt tehdy předpokládal vybudování 23 jezových stupňů mezi Plzní a Prahou. V roce 1913 ing. Radouš navrhl stavbu velké přehrady u Roztok a u Plané (na Mži). O rok později vojenský inženýr major von Donat navrhl přehradní stupně Liblín a Roztoky. Na Mži měla přehrada vzniknout mezi plzeňskými Skvrňany a tzv. zámečkem.

Myšlenka splavnění Berounky a části Mže do Skvrňan byla živá ještě v osmdesátých letech minulého století. Se splavněním Mže bylo počítáno také při stavbě Pattonova mostu. Plzeňský přístav byl ve většině projektů předpokládán blízko soutoku Mže a Radbuzy, nebo také v prostoru skvrňanských luk O splavnění řeky stála především Škodovka, které by se významně zjednodušila doprava rozměrných komponentů jaderného programu tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci (východních komunistických států). Například stěhování rozměrné tlakové nádoby jaderného reaktoru po železnici byla totiž pěkná "šou", ze které měli drážní zaměstnanci i výrobce notně těžkou hlavu. Naštěstí pod silným tlakem ochrany přírody se koncem osmdesátých let minulého století podařilo zamítnout poslední návrh na splavnění, který předpokládal realizaci dvou asi 50 metrů vysokých přehradních stupňů s elektrárnou a zařízením pro zdvihání lodí.

Jestli bychom měli přepočítat počet mostů na kilometr toku Berounky, byla by jistě někde u dna pomyslné tabulky českých řek. Pokud budeme uvažovat počátek Berounky v soutoku Mže a Radbuzy, na jejím toku najdeme nejprve technologický most s horkovodem. Ten je zajímavý pouze z pohledu dějin rodiny autora článku - jeho tatík si totiž během natírání kostrukce pádem zlámal pár žeber a končetin. Další mosty na toku jsou však zajímavější.

Pod plzeňskou čtvrtí Bílá Hora, nad čistírnou odpadních vod, najdeme ocelovou konstrukci železničního mostu na trati Plzeň - Žatec. Hned vedle se vypíná pozoruhodný betonový most prezidenta Masaryka. Stavební firma Müller & Kapsa most začala budovat na podzim 1915 a přes válečný nedostatek jej zdárně dokončila v říjnu 1918. Teprve po dokončení mostu bylo přikročeno k vybudování příjezdní silnice na náspu, takže vlastní kolaudace a zprovoznění mostu proběhlo až v roce 1922. Most je pozoruhodnou betonovou stavbou s dvěma hlavními žebrovými oblouky o rozpětí 56,8 m. Ve své době šlo patrně o největší betonový most v Československu. Celková délka mostu je 133 m a šířka pouhých 6,4 metru. Právě nedostatečná šířka mostu na velmi frekventované spojnici Severního předměstí a Doubravky je důvodem pro zahájení stavby nového mostu, který by měl stát do několika let vedle starého. Starý most prezidenta Masaryka byl již prohlášen za technickou památku a v budoucnu bude sloužit pouze pěší a cyklodopravě.

Dalším mostem na toku Berounky je veřejnosti nepřístupný ocelový příhradový most, spojující areály staré a nové čistírny odpadních vod. Za soutokem Berounky a Radbuzy (rsp. za papírovým počátkem Berounky dle posledních rozhodnutí) najdeme poslední regulérní plzeňský most. Tím je frekventovaná lávka pro pěší a cyklisty spojující čtvrtě Bílá Hora a Doubravka. Stavbou lávky se v polovině devadesátých let přihlásila ke své mostařské tradici plzeňská Škodovka a docela úspěšně. Ocelová mostovka je zavěšena na dvou štíhlých pylonech. Na mostním zábradlí jsou osazeny informační panely o vodním ptactvu, které v okolí hojně hnízdí a s oblibou se nechá vykrmovat od malých i velkých "procházků". Na území Plzně najdeme na Berounce ještě lávku u bukovecké papírny, které však rozvodněná řeka v roce 2002 utrhla bělohorské předpolí. Lávka nebyla dodnes opravena.

Po opuštění Plzně řeku překonává pěkný betonový silniční most u Dolan, další je však až po 25 kilometrech u Liblína! A opět dalších dvacet kilometrů zase nic, až ve Zvíkovci (3 x 22 metrů rozpětí). Následuje po šesti kilometrech vznosná silueta ocelového mostu u Skryjí a dále pak po sedmi kilometrech železniční a silniční most u Křivoklátu. Každá z výše uvedených mostních staveb je pěknou ukázkou zdatnosti československých předválečných mostařů. Zde mostařský problém opustíme, v tomto článku se budeme věnovat především části řeky v Plzeňském kraji. Pro nízký počet silničních mostů se na Berouce dochovaly do dnešních dnů dva přívozy. Nečekejme však velké ocelové čluny a nebo dřevěnou loďku převozníka pana Troška z románů Oty Pavla.

První přívoz se nachází u obce Darová, několik kilometrů od Břas. Na svém místě slouží již od roku 1895, v roce 1997 byl od okresní správy silnic předán obci. Ta jej pronajala firmě Staněk, přívozníka dělá pan Prokýšek. Přívozní pramice je přes řeku vlečena na řetězech elektrickou kočkou, jež se pohybuje po silném ocelovém laně napnutém mezi stožáry několik metrů proti proudu řeky. Převozní pramice uveze maximálně 8 tun nákladu. Přívoz je v provozu denně kromě pondělí od 8 - 18 h. Za převoz automobilu zaplatí zájemce 20,-Kč, za jednu osobu 10,-Kč. Golfoví nadšenci budou znát Darovou podle zdejšího vyhlášené hřiště a hotelu proslulého pořádáním firemních rautů a školení. Přívoz se však nachází poněkud stranou a je využíván především domorodci a chataři.

Druhý - o něco méně používaný přívoz se nachází pod vsí Nadryby, blízko Chrástu u Plzně. Teprve zde na nás trochu dýchne převoznická romantika ztělesněná drsným, větrem ošlehaným přívozníkem Františkem Tichým, jenž holduje námořnickému pití - rumu (soudě alespoň podle nalepených reklamních plakátů jistého výrobce z Božkova). Převozní pramice je zde také uchycena na laně nataženém přes řeku, její pohon však obstarává místo elektrické kočky převozníkovo bidlo a umné využívání vlastního proudu řeky. Za povšimnutí ovšem stojí i stožáry, na nichž je zavěšeno vodící lano. Pro jejich stavbu byly použity vyřazené kolejnice vyrobené kladenskými hutěmi v roce 1893. Přívoz byl rekonstruován v polovině devadesátých let minulého století firmou Výtahy DSD MET s.r.o.

Za přívozy si lze udělat z Plzně malý cyklovýlet o délce 50 km. Po trase Plzeň - Třemošná - Hromnice (návštěva zdejšího unikátního jezírka) cyklista dojede po žluté do Chotiné. Z křižovatky za vesnicí si lze zajet do Kaceřova, ke zdejšího renesančnímu zámku, aby se po návratu na křižovatku vydal výletník podél řeky ku Plzni přes Darovou a Nadryby. Za Dolany můžeme navštívit romanticky umístěné zříceniny hradu Věžka, abychom pak kolem Boleveckých rybníků dojeli zpět do Plzně.

Poznámka: Jako podklad pro stránku posloužily publikace Bolevec a okolí, Mosty v ČR.