Malá úvaha o fotografování

Kdysi dávno se mi dostala do ruky kniha Praha a Pražané, která ve fotografii zachycovala Prahu na přelomu 50. a 60. let dvacátého století. Zachycovala jí se vším všudy. Její autor, pan Václav Jírů dokázal vskutku mistrně zachytit nejen budovy, ale i život té doby, včetně atmosféry a také nezbytných tramvají, či trolejbusů. Najdeme tam množství pražských zákoutí, zachycených tak, jako nikde, všimneme si tam, jak v té době vypadaly běžné provozní tramvaje, kolik s nimi cestovalo lidí, co četli, co jedli a čím se bavili. Ačkoli v knize je i několik fotografií Hradčan ani jedna fotka není ta klasická z Novotného lávky, či Karlova mostu, opakující se ve stovkách reprezentativních publikacích a na milionech turistických fotografií lišících se maximálně do obrazu maximalisticky v komponovanou manželkou.

Proč o tom píšu právě na těchto stránkách, zabývajících se veřejnou dopravou? Hlavně proto, že mezi příznivci MHD je čím dál tím rozšířenější zvyk tzv. správné standardní fotografie. Tedy správná fotka prostředku veřejné dopravy musí být pořízena zpředu, nejlépe z úhlu 30°, se zavřenými dveřmi, bez lidí, aut a rušivého vlivu okolí. Vznikají tak fotografie, podobající se jako vejce vejci. Jsou sice z různých měst, ale stejné. Tramvaje T3 jezdí prakticky všude, Karosy nebo trolejbusy 14Tr také. Ještě, že poslední dobou máme sem tam nějaké modernizace, takže tu se můžeme chlubit fotkou, kde má vozidlo lištu o 2,3 mm níže jak vozidlo jiné, tu má zase jinak široký pruh. O prostředí, kde „to“ jezdí není ani zmínky. Klidně mohu vydávat snímek pražské B732 za MHD v Kotěhůlkách. Vlastně nemohu, vždyť vozidlo má přeci evidenční číslo a dle toho přeci každý správný fanda pozná, že vůz je v majetku DP Praha a jistě ví i příslušnou garáž. Ježe díky takovému zvyku již těžko najdeme dokument, jak například pořádně vypadala záď vozidla, jestli dveře byly výklopné, či výsuvné a podobně. O prostředí, kde byla fotka pořízena, už není ani náznaku. Jistě, dnes to přeci víme, ale budou to vědět naši potomci za 20 let, ačkoli jim zanecháme tisíce inflačních digitálních fotografií? Přiznejme si, že nebudou. Ono se zapomíná docela rychle. Samozřejmě, můžeme jít třeba někam do archivu, kde se někomu náhodou při focení tetičky z Venezuely připletl autobus a neznámý fotograf jej nechtíc vyfotil i s tetičkou, zezadu a s otevřenými dveřmi. Jenže to je spíše šťastná náhoda, než pravidlo.

Tak nakonec zjistíme, že vlastně nejlepší fotky, které mají velkou vypovídací hodnotu pořídí lidé, kteří se k fandovství zase až tak nehlásí. Třeba proto, že jim to manželka, či maminka zakázaly. On si jen tak obyčejně fotí náměstí s kostelem, co každý „normální člověk“ a jen tak mimoděk se mu tam připlete tramvaj, lidi i auta. Sice pořídí možná nekvalitní fotku pro certifikované fandy, ať už MHD nebo architektury, ale pořídí úžasný dokument doby. Až se na jeho fotku podíváme za 20 let neuvidíme tam jen ranně barokní chrám Sv. Jana a tramvaj T3RPV ev.č. 123456, ale uvidíme tam i svoje mládí. Vzpomeneme si, co jsme v tu dobu prožívali, uvidíme domy, které už třeba vypadají jinak, lidi, kteří již nejsou s námi, ale třeba i sousedovic Baryka, který se nám tam jen tak mimoděk nachomýtl.