Poslední jízda aneb Konec Ikarusů 280.08 v Čechách (24.2.2007)

Kloubové autobusy Ikarus 280.08, které se do tehdejšího Československa začaly dodávat v 70. letech 20. století, vyřešily starosti dopravců s nedostatečnou kapacitou na některých spojích. Sériová výroba kloubových vozů odvozených z autobusů Karosa ŠM11 se nerozběhla, takže pokud chtěl provozovatel zvýšit kapacitu některé linky, měl jen dvě možnosti: zkrátit interval a tím zvýšit počet standardních vozů, které na ni byly nasazeny (což bylo ovšem neefektivní, nehledě na to, že takové opatření zvyšovalo potřebu dalších řidičů), případně nasadit soupravy autobusů s vleky (což se ale nedalo uplatnit všude). Postupem let se tak dodávaly další a další Ikarusy, díky čemuž u nás tento typ doopravdy zdomácněl.

Zhruba od poloviny devadesátých let ale začal jejich počet klesat, hlavně v souvislosti s produkcí nových a modernějších typů autobusů, vedle nichž Ikarusy velmi rychle zastarávaly, nejen technicky, ale i morálně. Hlučností, produkcí emisí i kulturou cestování jim už zkrátka nemohly příliš konkurovat, takže většina měst se jich začala postupně zbavovat (např. v hlavním městě byly naposledy vypraveny 1. července 1999). A v sobotu 24. 2. 2007 se uzavřela pouť posledního Ikarusu 280.08 v ČR. Stal se jím autobus s SPZ TAJ 60-88 patřící firmě Comett Plus Tábor. Spolupracovníci webových stránek SPVD Václav Boček a Roman Bezemek připravili spolu s dopravcem akci, kdy se s tímto typem vozu rozloučila nejen celá řada příznivců městské dopravy, ale i mnozí Táborští.

Oficiální začátek akce byl v 10 hodin, ale již nějakou dobu předtím byla drtivá většina účastníků na místě a očekávala poslední Ikarus v hale autobusového nádraží, ti otužilejší venku před budovou. A pak nastal onen očekávaný okamžik - vínový Ikarus dorazil z provozovny Comettu na autobusové nádraží. Nechyběli ani průvodčí, kteří za dobrovolný příspěvek prodávali pamětní jízdenky. Pak se doslova po střechu zaplněný vůz vydal na konečnou Klokoty.

Původním záměrem bylo nasadit vůz na jedno "kolo" linky 11, ale tento plán musel být díky počtu přihlášených účastníků poněkud revidován. Nakonec tak podle jízdního řádu vyrazil na trasu kloubový Citelis a Ikarus jel za ním jako násled. Takto jsme dojeli do Sezimova Ústí a následně zpět do Klokot.

V Klokotech se náš Ikarus setkal se dvěma svými modernizovanými kolegy, kteří ještě v provozu nějakých pár let zůstanou. Mají nový interiér, informační systém BUSE a došlo i na výměnu motoru, takže tolik nehlučí a jsou šetrnější k životnímu prostředí. I přes provedené úpravy ale nezapřou svůj původ, protože vnější design se v podstatě nezměnil. Navíc sem přijel i nízkopodlažní Ikarus 412, který vzhledem k počtu účastníků plnil funkci posilového vozidla. Z celkem pochopitelných důvodů byl ale o něj menší zájem.

Pak už následovala jízda po trasách MHD, které Ikarusy obsluhovaly v běžném provozu. Na úplný závěr jsme navštívili provozovnu Comettu plus na Chýnovské ulici, kde jsme po krátké pauze nasedli do nízkopodlažního kloubového Citelisu s pohonem na CNG, který poslední Ikarus v provozu nahradí, a vyjeli do blízké čerpací stanice, kde probíhalo plnění vozu, bohužel "zpestřené" poruchou zadních dveří. To už se ale někteří účastníci, zejména ze vzdálenějších míst, začali významně dívat na hodinky v souvislosti s plánovaným odjezdem vlaků, takže byl ještě jednou z garáže vypraven Ikarus a tuto skupinu odvezl na nádraží. Toho jsem využil i já s notně prokřehlou přítelkyní a zbývající čas do odjezdu večerního vlaku do Prahy (jehož jízda byla bohužel narušena tragickou událostí u Benešova, kde došlo ke střetu jiného vlaku s člověkem, což si vynutilo přerušení provozu v úseku mezi Benešovem a Olbramovicemi, ve kterém byla zavedena náhradní autobusová doprava) jsme strávili v jedné příjemné pizzerii poblíž centra. Zbytek výpravy na nádraží dojel Citelisem a akci zakončil v blízké restauraci.

Jak zhodnotit éru Ikarusů 280.08? Tím, že byla tato jízda rozlučková, nešlo se ubránit jisté nostalgii, nicméně by se dalo říci, že přišlo to, co prostě přijít muselo. Všechno jednou končí a tyto vozy opravdu už dlouho nebyly schopné plnit funkci moderního prostředku veřejné dopravy. Jejich skalní přízivci určitě nemají důvod k truchlení - řada autobusů je uchována ve sbírkách dopravních muzeí i soukromých spolků či osob a určitě bude vítanou ozdobou různých dopravních akcí. A tak to má být - běžný cestující určitě upřednostní moderní vozy s pohodlným interiérem a jízdním komfortem před "veterány", kteří ve své době odvedli kus práce, ale s postupujícím časem se octli za svým zenitem a patří už opravdu jen do muzea a našich vzpomínek.