Bylo jednou jedno nádraží

Bylo jednou jedno nádraží, které jsem měl rád. Jak v říši pohádek tajemně vykukovalo z bujné zeleně, plné záhadných staveb o jejichž určení ani místní neměli potuchy. Nebylo to obyčejné nádraží, které šumí lidským ruchem a voní připálenými bramboráky od stánku. Tajemným nádražím jen párkrát za den projel vláček, motoráček a lidská noha málokdy rozčeřila vzrostlou trávu na nástupišti. Většinou šlo o pár výletníků, mířících na nedaleký kopec se zříceninou hradu. Podle velkorysé dřevěné přístavby a zplanělých okrasných rostlin bylo zřejmé, že dny slávy má nádraží za sebou a tiše spí spánkem hradu Šípkové Růženky.

Před několika lety se začalo nádraží alespoň občas probouzet ruchem. Přišli lidé s nářadím a nepoužívanou dopravní kancelář, čekárnu i perón jednou do roka uklidili, aby na druhý den se stanice stala koncovou pro nostalgický parní vlak. A po nich jednoho dne dorazili dělníci, zbourali na nádraží vše nadbytečné a budovu opravili. Nádražní budova je dnes jak ze škatulky a betonových chodníček na perónu svítí do dálky. Pohádky je konec, stejně tak jako romantické iluze tajemného nádraží.

V roce 2006 dokončená rekonstrukce nádražní budovy Kokašice je záslužným počinem Českých drah, který je nutné upřímně pochválit. Společně s již dokončenými opravami nádražních budov v Bezdružicích a Konstantinových Lázních, je výrazným přínosem kultuře cestování na lokálce a rozvoji regionu. Autor se však domnívá, že tentokrát se staly během tohoto bohulibého počínání nešťastné kroky.

Při rekonstrukci nádraží v Kokašicích byla bohužel zbourána unikátní dřevěná přístavba a domek kolejové váhy. Právě tyto dvě historické relikvie dělaly stanici zajímavou a unikátní jak pro historiky, tak i pro obyčejné cestující a návštěvníky. Náklady na opravu a následnou údržbu těchto staveb nemohly být vysoké, přitom společenský přínos by byl značný.

Celý region Konstantinolázeňska staví svoji budoucnost na cestovním ruchu, i pro lokálku je šancí k přežití rozvoj muzeálních a turistických aktivit. Často zbytečnou likvidací třeba i drobných historických stavebních prvků si tuto šanci soustavně snižujeme!
Slovy návštěvníka - proč bych zde měl zůstat, betonovou dlažbu mám doma také....
Slovy prozíravého politika - zbourali jsme, ale komu to vlastně prospělo?

Cílem této krátké úvahy není házet silná slova na neschopné nebo příliš horlivé úředníky, ale apelovat na větší prozíravost všech, kteří se na rozhodování kolem lokálky a kraje podílejí. Tento apel se však týká obecně všech železničářů a obyvatel kolem českých lokálek. Važme si drobných stavebních památek, jednou díky nim budeme bohatší nejen o peníze z cestovního ruchu!

Dobrý příklad využití železniční infrastruktury najdeme u Jindřichohradeckých místních drah: odkaz zde. Při pohledu na opravená a využitá venkovská nádraží, která pod správou státních Českých drah jen chátrala, se nabízí jasná otázka. Proč to jinde jde a ne u Českých drah? A kolik zchátralých nádraží budeme muset zbourat než to půjde?

• zbytky vrchního telefonního vedení u Cebivi
• vodní nádrž a potrubí k pulsometru na mostu přes Hadovku u Strahova
• nýtovaná ocelová konstrukce mostu přes údolí Mže
• originální dřevěné budky záchodků ve Strahově, Trpístech a Blahoustech
• dřevěná nádražní skladiště v Bezdružicích a Cebivi
• nádražní budovy s okolím v Blahoustech, Trpístech, Cebivi, Strahově a Kokašicích

Převážná část cestujících, kteří dnes vystoupí z motorového vlaku na zastávce Konstantinovy Lázně, netuší že kdysi existovalo ještě jedno nádraží stejného jména. Konstantinsbad - neboli Konstantinovy Lázně, byly samostatnou obcí prohlášeny až v roce 1924. Dřívější roztroušená lázeňská zástavba spadala pod obce Nová Ves a Břetislav. Je trochu záhadou, proč byla při stavbě lokální železnice z Nového Dvora (dnes Pňovany) do Bezdružic, stanice určená pro Novou Ves a Konstantinovy Lázně, vystavěna v poměrně odlehlé poloze, blízko Kokašic. Nádražní budovy stanic nové lokální dráhy z roku 1901, byly vystavěny dle jednotného vzoru, který se na lokálkách podporovaných Zemí českou uplatňoval. Ve stanicích stačila ke křižování jedna dopravní a jedna manipulační kolej. Jednoduchou nádražní budovu doplňovaly venkovní dřevěné záchodky a nakládací rampa se skladištěm.

Stanice Konstantinovy Lázně se však trochu lišila, protože měla být vstupní bránou vznešeným lázeňským hostům. Jinde venkovní dřevěné záchodky byly umístěny v nádražní budově, která byla rozšířena velkou prosklenou dřevěnou přístavbou. Okolí stanice bylo osázeno okrasnými keři. Záhadou je zmíněná dřevěná přístavba, místní historici se dodnes přou zda sloužila jako sklad zavazedel, přístřeší pro cestující a nebo jako venkovní restaurace. Pro lázeňské hosty znamenala lokálka značné zlepšení dopravního spojení. Dosud se totiž museli trmácet koňskými omnibusy čtyři hodiny ze Stříbra.

Kromě stanice Konstantinovy Lázně existovala také stejnojmenná zastávka. Ta se nacházela blízko centra lázní. Její původní situování bylo těsně za přejezdem silnice z Konstantinových Lázní do Bezdružic, před hotelem Alžbětin Dvůr. U hotelu stála dřevěná přístavba, kde se mohli cestující schovat před nepohodou a kde se také prodávaly jízdenky. Obliba zastávky rychle rostla, většině cestujících se nechtělo ze stanice do lázeňského centra trmácet drožkami. Nová velkorysá budova zastávky Konstantinovy Lázně byla otevřena 5. dubna 1962, asi 200 metrů od stávající zastávky směrem k Bezdružicím.

Význam stanice Konstantinovy Lázně ve stínu oblíbenější zastávky upadal, někdy ve třicátých letech minulého století stanice z jízdních řádů zmizela, přejmenována dle spádových Kokašic. I přesto si stanice podržela díky stálé přítomnosti komerčního pracovníka - pokladního a prováděné vykládce uhlí pro lázně, svůj význam. Díky vysázeným okrasným keřům a pečlivým zaměstnancům, byla stanice dokonce ještě v šedesátých letech vyhodnocena jako jedna z nejlepších v síti tehdejších Československých státních drah. Na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých však byla vykládka uhlí přesunuta do Bezdružic a komerční služba zrušena. Během rekonstrukce kolejového svršku na lokálce v roce 1979, bylo zrušeno dřevěné skladiště a kolejová váha. Jen její domeček s návěstím po ní ve stanici zbyl. Pak nádraží upadlo do spánku, který trval čtvrt století. Během té doby zchátrala staniční budova, obývána pouze nájemníky kteří se o ni moc nestarali, stejně jako o bující zplanělé keře.

Přelomem pro nádraží však byly oslavy 100 let lokálky v roce 2001. Na Konstantinolázeňsku vznikla tradice květnových jízd parních vlaků a stanice Kokašice se hodila díky své tajemné minulosti, příhodné poloze a květnové romantické podobě, k cílovému místu jízd. Příznivci lokálky několikrát stanici uklidili, vymetli z nepoužívané čekárny pavouky, aby neděsili návštěvníky výstav, které tam byly pořádány. Upřímný zájem o stanici byl v roce 2005 odměněn zahájenou rekonstrukcí nádražní budovy, která byla dokončena na jaře 2006 pokládkou dlažby.