Pamatuji si to jako dítě, když jsem s mámou jezdil na chatu. V Praze jsme většinou v sobotu ráno přijeli tramvají na konečnou Nádraží Braník a ještě jsme si v jednom stánku stačili dát zmrzlinu. Na zastávce před budovou vlakového nádraží už stála slušná fronta lidí, mezi nimi i moje babička. Lidé stále ještě přicházeli. Pak přijel modrý autobus Karosa, který řídil jeden ze dvou řidičů, se kterými jsme se i znali. Celá ta fronta se poté pomalu začala nasoukávat dovnitř. Když už jsme se i my blížili k předním dveřím, tak už z dálky jsem slyšel typický zvuk mechanického strojku Setright, kterým řidič točil lístky tištěné na úzkém papíře. Pak jsme po nástupu stačili (ale někdy taky ne) zabrat nějaké to volné místo, než nastoupili ostatní cestující. Stěží jsem kolikrát stačil uvěřit, že se taková masa lidí může do autobusu vůbec vejít. Doslova nabitý vůz se pak pomalu rozjel směrem na Modřany, Cholupice, Točnou a dál přes Dolní Břežany, Lhotu a Ohrobec až na Károv. Zde se většina chatařů, včetně nás, vyhrnula ven, poloprázdný autobus se vrátil do Ohrobce a pokračoval kamsi na Vrané. Takto si pamatuji své první cestovatelské zážitky, které byly dlouho stejné. Bohužel časy se mění. Tehdejší provozovatel, ČSAD Praha Vršovice, ztratil o dopravu na této lince zájem a nahradil jej soukromý dopravce Pavel Procházka. Ten jezdil od nové tramvajové konečné v Modřanech. Do provozu nasazoval městské Karosy řady B v ne zrovna valném stavu, což kvalitě cestování moc nepřidalo, nehledě na to, že jeden z řidičů byl vyhlášený svým "ďábelským" stylem jízdy. Pak přišla Pražská integrovaná doprava a na Károv opět začal jezdit původní dopravce z Vršovic, tentokrát s linkou PID označenou číslem 333. V Praze je nově linka ukončena u stanice metra Budějovická a na bývalou trasu se napojuje až v Dolních Břežanech. V této podobě funguje doprava na Károv dodnes, byť dopravce se v roce 2003 stal součástí nadnárodního koncernu a nese proto jméno Connex Praha. I samotný Károv už ale taky není co býval. Původně chatová osada se spoustou dřevěných chatiček a sem tam nějakou vilkou se změnila doslova k nepoznání. Jako houby po dešti tu vyrůstají rodinné domky tak rychle, až se v nich naše ubohá chatička pomalu ztrácí a Károv se pomalu mění v satelitní město. Po silnici, která připomíná tankodrom, se řítí denně spousta luxusních aut, jen já jsem poslední dobou dal přednost vlaku, kterým jezdím po trati č. 210 na zastávku Jarov a cestu si raději, mnohdy obtěžkaný jak vánoční stromeček, zpestřuji ještě procházkou kolem potoka a lesem do kopce. No koukám, nějak jsem se rozepsal, že? V tomto článku jsem si ale nevzal za hlavní cíl mapovat dopravu na Károv, ale nyní, kdy veřejné dopravní prostředky rád obíhám s fotoaparátem a jízdenky zabírají místo v mém albu, jsem si jako objekt zájmu vybral ten strojek, kterým řidič točil lístky.

Ano, jedná se o mechanický strojek na výdej lístků Setright. S těmi jsem se dále setkával často u dopravců Judr. Jan Hofman na lince Praha - Brandýs nad Labem, Probo Trans Beroun (Praha - Žebrák) a ČSAD Příbram nebo Bosák s.r.o (linka z Prahy do Příbrami). Avšak se zaváděním elektronických tiskáren (většinou tepelných, jejich potisk za pár let zmizí a jízdenka se změní v obyčejný kus papírku) začaly Setrighty z autobusů pomalu mizet. Nejednou jsem se s nimi však setkal na místech, kde bych to ani nečekal. V létě roku 2000, kdy jsme poprvé trávili léto u Orlické přehrady na Olešné nedaleko Červené nad Vltavou, jsme si jeden den udělali výlet lodí, která tam pendluje v sezoně párkrát týdně mezi Týnem nad Vltavou a hrady Zvíkov a Orlík. Provozuje jí společnost Quarter s.r.o. K mému úžasu, když jsme nastupovali, tak lodní průvodčí stál na můstku a točil lístky ze Setrightu, ten měl navíc na krku v zajímavém koženém pouzdře. Tehdy nás cestovalo 8 a lístek, který své místo v mém albu má (i když zpřehýbaný), měří 46 cm a je to nejdelší jízdenka, kterou mám. Alespoň krátký výlet lodí od té doby absolvujeme každý rok a vše je při starém. Co si však pamatuji, tak o pouhé tři měsíce později jsem se se strojkem Setright setkal naposledy v autobuse. Bylo to 19. listopadu 2000, kdy jsem cestoval z Horní malé Úpy autobusem ČSAD Střední Čechy do Svobody nad Úpou. Autobus dál pokračoval do Prahy, avšak já, dráhař, jsem tím samým směrem jel pochopitelně vlakem :-). Patrně nejkurióznějším místem, kde jsem se s těmito strojky vůbec mohl setkat, bylo známé koupaliště na Lhotě u Staré Boleslavi. Tam je používali pro prodej vstupenek. I zde je však tento systém již dávno nahrazen modernějším.

Nedávno, když jsem pročítal tento web a četl článek o lodní dopravě na Hracholuské přehradě, kde se také strojky používají, začalo mi to tak nějak vrtat hlavou. Uvědomil jsem si, že třeba i odtud jednou zmizí a po internetu jsem začal shánět informace, kde se ještě strojky používají, bylo jich však velmi málo. Taky jsem po jednom takovém strojku zatoužil, ale věděl jsem, že sehnat jej nebude nic snadného. Zkoušel jsem bazary, napsal jsem několika dopravcům a podal si inzeráty. Z dopravců mi odpověděl jen bývalý podnik ČSAD Praha Vršovice, že mi strojek nabídnou za nekřesťanské 4000 Kč, což byla při mé tehdejší situaci skoro polovina mého platu. Pomalu jsem přestával věřit, že jej někdy seženu, avšak nakonec jsem dostal odpověď na inzerát a výhodně jsem v prosinci 2007 koupil dva funkční strojky původem z jižních Čech, které jsem si tak vlastně nadělil pod stromeček. Jeden má číslo 3859, druhý 15987 a má ho na výtisku jízdenky umístěné odlišně vůči tomu prvnímu. Usoudil jsem, že i podle většího počtu plastových dílů bude zřejmě novější, avšak jeden kolega z SPVD mě informoval, že toto není správné vodítko, ale že se prý jedná o dva různé typy, které jsou vzhledově stejné, nicméně liší se uspořádáním vnitřku a umístěním čísla strojku na tisku jízdenky. Já jsem však přišel ještě na jinou věc: tlačítkem vlevo nahoře se dá jízdenka procvaknout a pokud ve strojku není páska, která se dá vyjmout odjištěním kolečka vzadu, tak zasunutím jiného lístku do otvoru nahoře a otočením kličky se lístek potiskne. Já jsem se však chtěl o Setrightech dozvědět nějaké podrobnější informace, které bych dal pak dohromady, bohužel se mi podařilo zjistit z různých zdrojů jen pár kusých údajů, které však pro sestavení krátkého článku jako výzvy pro jeho další doplnění přeci jen stačily. Po jeho zveřejnění se pak ozval jeden kolega s velice zajímavými informacemi, a to i ohledně historie jejich výroby ve Velké Británii a dle jeho slov rozhodně nejsou poslední. Nyní tedy k samotné historii...

První strojek byl patentován po jeho vynálezci a designérovi Henry Setrightovi již v roce 1922. Asi na přelomu 40. let přichází strojky "Insert ticket machine", které jsou sice podobné těm současným, avšak předtištěná jízdenka je do něj vkládána a poté dojde k jejímu označení potřebnými údaji (tedy obdobně, jako u dnešních el. strojků v prostředcích MHD). V 50. letech pak přichází typ SMB-Mk 1, který se sice od těch u nás známých strojků mírně odlišuje, ale vpodstatě se jedná o ten samý strojek. Po něm přichází v roce 1965 typ SMB-Mk 2 a to je již ten, který se používal v našich autobusech ČSAD. Samotná továrna, nesoucí název "Setright Registers Limited" byla údajně do roku 1965 v Londýně, kdy s výrobou strojků SMB-Mk 2 byla přemístěna do Belfastu. Ovšem od roku 1967 se tato továrna údajně opět přemístila (jedna z teorií praví, že vyhořela) a to poblíž autobusových garáží na Fairfield Road, Bow, London E3. Kromě použití strojků ve Velké Británii u dopravců Walsall a the Birmingham and Midland Motor Omnibus Company (obě provozovaly dálkovou dopravu), které jím dali přednost před konkurenčními strojky značky Ultimates, neb byly údajně praktičtější a spolehlivější, byly dodány především do NDR, kde došlo k pokrytí prakticky celé autobusové sítě a také do ČSSR,o tom však již samostatně.

Mechanické strojky na výdej jízdenek Setright se u nás objevují údajně někdy v letech 1967/8. Proč bylo rozhodnuto o použití zrovna těchto strojků, je zatím zahaleno tajemstvím. V nabídce tehdy byly rovněž strojky značky T.I.M., které dokázaly tisknout i rok, čas a linku. Dále pak švédský Almex, který tisknul rok a na druhou pásku papíru dokázal i tisknout kde a jaká jízdenka byla vydána (samotná jízdenka pak připomínala tak trochu účtenku ze staré pokladny ze sámošky). Je možné, že se u nás také mohly vyskytnout, avšak zatím o tom žádné věrohodné materiály nejsou k dispozici. Kromě ceny a názvu dopravce se na tisku zobrazovala ještě nástupní stanice (byť ne jmenovitě, ale v podobě číselného kódu), den, měsíc, číslo strojku, číslo jízdenky a druh jízdenky (např. dělnická, žákovská atd.). Datum, cena, druh a číslo tarifní zastávky se nastavovalo kolečky v přední části strojku. Jízdenka na úzkém papíru se pak vytiskla jedním otočením kličky, nejprve se však musel odjistit kolíček vzadu. Součástí strojku jsou i různá počítadla, jejich stav musel řidič nebo průvodčí zapsat po každém příjezdu na konečnou. Za zmínku také stojí, že při vkládání nové pásky je nutno první a poslední lístek vytisknout s nulovou hodnotou. Horní štěrbina nesloužila k orážení náhradních jízdenek, když došla páska, jak jsem se domníval, neboť rolí papíru musel mít řidič dostatek, ale k orážení týdenních dělnických a žákovských jízdenek, dále v přepravní kanceláři ČSAD také místenek, po revoluci pak k cenovému označení různých jízdenek (jeden dopravce takto skutečně i označoval klasické jízdenky jako u prvního typu). během orážení pak šla páska prázdná. Tu buď pak řidič odtrhnul a vyhodil oknem ven, nebo ji, s vyraženou jízdenkou na konci vyfasovala nějaká babka, jedoucí k doktorovi :-). Oražená předploatní kartička se pak ještě zmíněným tlačítkem, umístěným vlevo v horní části strojku (to aby řidič nemusel s sebou vozit ještě kleště) proděravěla, čímž se na ní vyznačil týden, měsíc a rok. Zde bych ještě zmínil ty čísla strojku, umístěné na výtisku jízdenky, která se umisťovala na řádek buď k datu, nebo pod druh jízdného. Zprvu prý snad existovalo rozlišení, zda to byl řidič, nebo průvodčí - nejednalo se však o dva samostatné typy (v Anglii byly dokonce strojky s které měly číslo umístěné na obou místech zároveň. U pětimístných čísel to pak bylo zřejmě tím, že u data nebylo tolik místa. Kožená pouzdra se prý vyskytovala snad ve všech provozech a na jednotlivých provozovnách si je šili samy. Opravy se pak prováděly v závodech ČSAD TZS (např. závod 291 České Budějovice). Tyto strojky se u nás udržely až do 21. století, kdy byly v provozu u několika soukromých dopravců. Jejich stažení pak urychlila novelizace požadavků zákona avyhlášky na náležitosti jízdenky (údajně se objevovaly ještě v roce 2005) a někteří dopravci je stále mají jako záložní.

Na tehdejší dobu znamenaly strojky pokrok, neboť dřív se používaly klasické bločky procvakávané kleštičkami. V 90. letech byly hojně nahrazovány elektronickými tiskárnami, většinou systému EMTEST, který umožňuje zobrazit celé datum, nástupní a výstupní zastávku, popřát za řidiče příjemnou cestu a své místo si na jízdence sem tam najde i nějaká ta reklama.

Z jistých zdrojů vím, že kromě linkových autobusů se strojky také objevily v některých malých provozech MHD (jako příklad uvedu Špindlerův Mlýn, což byl jeden z posledních autobusových provozů, kde se vůbec používal). Jedním z posledních dopravců, který strojek používá v pravidelné autobusové dopravě dodnes, je Jaroslav Doležal, který provozuje MHD v Jáchymově. V lodní dopravě, kromě výše zmíněné Orlické (tu provozoval bývalý n.p. ČSAD České Budějovice, d. z. 205 Písek, zimní přístavitě Podolsko jako rekreační linku 25990) a Hracholuské přehrady je používal pražský dopravní podnik na Vltavě a brněnský na svých elektrických lodích brázdících tamní přehradu, dále se vyskytly též na Lipně. K neobvyklým dopravním prostředkům ještě patřila lanovka na Kleť (provozovatel: ČSAD d. z. 202 Český Krumlov) a světe div se, i železnice (Lesní železnice v Čierném Balogu, označení dopravce ČSAD 101 Klíčov). K prodeji vstupenek se pak využily ještě, kromě zmíněného koupaliště také v Koněpruských jeskyních.

A to je tak asi vše, co o těchto zajímavých strojcích, které byly dříve běžnou součástí linkové autobusové dopravy a o které je mezi dopravními fandy poslední dobou docela zájem, vím. Nadále však vyzívám všechny dopravní fandy ale i bývalé zaměstnance podniků ČSAD, kteří mají nějaké další informace, aby se obrátili na redakci SPVD (viz kontaktní e - mail v zápatí tohoto článku), neboť spousta otázek v tomto tématu zůstává nadále nezodpovězena.

Internetové stránky SPVD, diskuse K-report. Další informace mi poskytnuli pánové Jan Ryšánek a Václav Boček ze SPVD. Zvlášť bych chtěl poděkovat panu Zdeňku Sýkorovi, díky němuž mohl být tento článek výrazně rozšířen o nové informace.

Vrátit se na začátek stránky.