Jižní Amerika je pro nás středoevropany zemí velice vzdálenou, a také exotickou. Přesto bude prospěšné, když alespoň trochu nahlédneme do tohoto regionu, který ačkoli je kulturně značně odlišný, tak i zde lze najít společné rysy.

Tramvajová doprava byla v osídlených končinách jihoamerického kontinentu poměrně rozvinutá, a to ze všeho nejvíce v Brazílii, kde v relativně úzkém osídleném pásu podmaněném evropskou civilizací bylo neuvěřitelných více jak 100 provozů nejen tramvají elektrických, ale i parních nebo tramvají tažených muly. Díky tomu, že v těchto krajích nebylo hospodářství natolik rozvinuté jako v Severní Americe, tramvajové systémy, mnohdy velice rozsáhlé, zde přežily druhou světovou válku. Avšak i zde byly posléze velmi brutálně likvidovány. Tyto provozy byly zajímavé jednak z hlediska dopravního fandy, neboť jejich obraz se prakticky po celých 60 a více let nezměnil a také zde existovala řada kuriózních systémů. Zároveň také byly pozoruhodné tím, čím se zejména zabývají tyto stránky, a to městotvorností, mnohdy velice významnou.

K likvidací tramvajových systémů došlo v době zvyšování hospodářské výkonnosti těchto krajů. Shodou okolností v době, kdy začala známá evropská automobilka VW expandovat na latinskoamerický trh - tedy v době, kdy si automobil mohla pořídit i nižší vrstva obyvatel. Pěší chůzi a muly nahradila auta. Brouci. Miliony Brouků. Okamžitě zaplavily východní pobřeží kontinentu, a to mělo na zdejší města stejný dopad jako miliony kobylek na zemědělské plantáže. Je sice pravdou, že některá velká města místo tramvají vybudovala jiné, z tehdejšího pohledu modernější, dopravní systémy - trolejbusy, rychlodráhy, metro. U malých měst tomu tak nebylo, neboť zcela pochopitelně na nákladné stavby typu rychlodráhy či metra v rozpočtu nebyly peníze. Jenže tak, jak vlastně ještě v padesátých letech nebyl takový rozdíl (samozřejmě bez ohledu na počet obyvatel) mezi kupříkladu Sao Paulem a nějakým provinčním městem s tramvají, tak mezi tramvajovou a netramvajovou provincií byl rozdíl propastný. Po likvidaci tramvají došlo k jevu, který si v době jejich rušení uvědomoval snad málokdo. Velká města byla sice zahlcena automobily, ale na výrazu měst se to tehdy ještě příliš nepodepsalo. Naopak bývalá malá tramvajová města začala velmi rychle a prudce upadat na úroveň těch nejprovinčnějších městeček. Díky pádu tramvají došlo ke zhoršené hybnosti sociálně slabšího obyvatelstva, které zajišťovalo pomocné práce ve výrobě, čímž se řetězově nastartovala recese v těchto sídlech, která měla za důsledek obrovskou a zcela neúnosnou migraci obyvatelstva do velkých aglomerací. Tento propad byl tak výrazný, že si to mnozí představitelé postižených měst začali uvědomovat. Jenže uvědomění si problému přišlo pozdě. Většina městeček již díky nevýkonnosti zdejších zdrojů nemohla již zrušenou infrastrukturu znova vybudovat, tak se mnohde rozhodli pro to, že jako připomínku své bývalé slávy zřídí ve městě alespoň tramvajový pomník, někdy i několik. A nyní alespoň lákají turisty nejen k návštěvě místních katedrál ale i tramvají. Bohatší střediska se dokonce snaží alespoň jako turistickou atrakci tramvaje částečně obnovit.

Popsaný vývoj je již možné pozorovat i v naší zemi. Nápadně vzrůstá individuální doprava při neustálé redukci dopravy veřejné. Ač se tváříme jako hospodářsky rozvinutá země, čím dál více se stáváme závislí na investicích zahraničních průmyslových gigantů, jejichž pochopitelnou snahou je nacpat k nám své „levné" výrobky. O negativních dopadech se cudně mlčí. Přetížené silnice, zácpy a bourání domů v centrech při rozšiřování silnic již můžeme pozorovat v mnoha městech. Tím se rychle přibližujeme vysněnému Západu. Na druhé straně je na mnoha místech patrná snaha o likvidaci dopravních systémů. Začíná to nenápadně - prodloužením intervalů nebo rozvázáním přípojů se část cestujících odradí a dojde k menší vytíženosti. To je důvod pro další redukci spojů a pro snižování příjmů i k zvyšování cen jízdného. Kruh se začíná uzavírat. Čím dál víc lidí přesedá z prostředků hromadné dopravy do svých plechových miláčků a vyráží smrdět do dalšího dne. Nemůžeme se jim divit, nelze je za to zatracovat, protože pružně reagují na změnu podmínek. Nikdo z našich vůdců ale nahlas neřekne, že takový vývoj proběhl i na Západě. Neřeknou, jak to dopadlo. Mlčí a někdy i lžou a zaklínají se ekonomikou a lepšími zítřky. Co je to ale lepší zítřek? Současný Západ? Svět, kde na jednu jízdenku dojedete přes celé Německo od domu k domu? Svět, kde trolejbusy a autobusy mají ve městě zvláštní jízdní pruh a ani jedno auto neuhne ze své dlouhé kolony? Svět, kde se za milióny dolarů staví tramvajové tratě v místech, kde je již jednou zrušili? Oni si už uvědomili, kam náš současný vývoj vede.