manx
Douglas Horse Tramway

Vůz koňské tramvaje u památníku padlým námořníkům.
Foto M. Klas, 3. září 2008
Hlavní město ostrova Douglas řešilo již v polovině 19. století problém, jak dobře vyřešit dopravu tisíců přijíždějících návštěvníků ostrova po území města. Douglas se nachází v nevýrazném zálivu, na jehož jižním konci u historického středu vznikl frekventovaný mořský přístav. Město se však rozrůstalo nejen nahoru do svahů, ale především dál podél pobřeží k severními konci zátoky. A právě podél mořské promenády vyrůstalo nejvíce hotelů plných viktoriánské smetánky. Situaci vyhrotilo vybudování železniční trati z Douglasu na Port Erin a Peel v letech 1873-1874. Nové nádraží se opět nacházelo na jižním konci zátoky, nedaleko mořského přístavu.

Mořská promenáda s přístavem v pozadí.
Foto M. Klas, 3. září 2008
První tři tramvajové vozy tažené koňmi vyjely na trať od mořského přístavu na mořskou promenádu v roce 1876. Jak se zástavba podél pobřeží rozrůstala a cestujících přibývalo, trať koňské tramvaje prodloužili v roce 1883 až na konec promenády k Derby Castle. Zde bylo možné přestoupit od roku 1893 do tramvají Manx Electric Railway, směřujících dál podél pobřeží na Laxey a Ramsey. Kromě období II. světové války jedinečná koňská tramvaj slouží svému účelu dodnes. Dvoukolejná trať o rozchodu 914 mm a délce asi 3 km vede středem hlavní městské ulice na mořské promenádě. Oproti minulosti je pouze zkrácena o několik desítek metrů u přístavu, které padly za oběť novému přístavnímu terminálu.

Míjení vozů na trati.
Foto M. Klas, 3. září 2008
Na trati je mnoho zastávek, ovšem vůz zastaví na požádání prakticky kdekoliv. Nastupování je však i na vyhlášených zastávkách bez nástupních ostrůvků poměrně nebezpečné, protože trať vedená středem frekventované ulice a tak cestující kličkují mezi projíždějícími auty. I přes to je cestování koňskou tramvají mezi turisty a rezidenty populární. Současná frekvence samozřejmě zdaleka nedosahuje dřívějších dob slávy, běžně jsou v provozu na trati dva vozy, podle počasí buď otevřené a nebo uzavřené. Do budoucna se zvažuje přenesení tratě koňské tramvaje na městskou pěší zónu, aby se tak omezilo riziko nehod.

Za deštivého a větrného počasí vyjedou na trať uzavřené vozy.
Foto M. Klas, 5. září 2008
"Hnací vozidla" mají své depo s ovsem a senem nedaleko konečné Derby Castle. Každý kůň tahá svůj vůz pouze 2 hodiny denně, jejich výměna je prováděna přímo na trati u depa. Koně slouží až 15 let, pro jejich klidné dožití slouží zvláštní pečovatelský statek nedaleko Douglasu.
Vlečné vozy mají svou vozovnu na konečné Derby Castle, asi 20 z nich je uzpůsobeno k pravidelnému nasazení. Mezi stoletými exempláři otevřených či uzavřených vozidel najdeme i naprosté unikáty jako například dvoupodlažní vlečný vůz. Ten však vyjíždí pouze při zvláštních příležitostech a nebo na objednávku.

Vůz koňské tramvaje před hotelem Hilton. Nahoře patrná rezidence Derby Castle.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Vlastní provoz koňské tramvaje dnes patří městu Douglas. Jednosměrné jízdné bylo v roce 2008 ve výši 2 libry, na trati platil i Island Explorer Ticket. Jízdenky prodávají průvodčí, umně za jízdy přecházející po boční lávce mezi oddíly pro cestující. Provoz trvá od května do konce září, denně mezi 9 a 17 hodinou.
Cable tram
Rozrůstající se město Douglas potřebovalo také řešit dopravu do částí města ležících v kopcích. Na konci 19. století bylo zřejmé, že koňské tramvaje jsou dopravním prostředkem překonaným a hlavně koňské síly nemohly stačit na tažení vozů v prudkých ulicích města. V roce 1896 byla otevřena v Douglasu po vzoru amerických měst linka kabelové tramvaje. Trať o rozchodu 914 mm vedla z Victoria Street nedaleko mořského přístavu nahoru do rezidenční čtvrti, v roce 1902 došlo k jejímu prodloužení směrem dolů k moři Ballaquayle Roud. Trať tím dosáhla délky 3 km.
Provoz kabelové tramvaje neměl dlouhého trvání. V roce 1920 se rozjely ulicemi městské autobusy a díky tomu byl již příští rok provoz kabelové tramvaje omezen pouze na letní sezónu. Definitivní konec přišel v roce 1929, z celkem 16 vozidel se dochoval pouze vůz číslo 73 upravený jako otevřený vlečný vůz koňské tramvaje. Na počátku trati ve Victoria Steet je jako památka na tento zvláštní dopravní prostředek zadlážděn kus kolejového pole, ovšem originální kolejnice také dodnes vystupují zpod asfaltového povrchu například Waverley Street. Na nečekaný objev na mořské promenádě nedaleko Victoria Street ovšem v roce 2000 narazili dělníci hloubící výkop pro nové potrubí. Na povrch se totiž dostala značná část mechanismu oběžného kola kabelové tramvaje a vodící kladky kabelu. Po restaurování nálezů se počítá s vystavením těchto artefaktů.

Na konečné Derby Castle.
Foto M. Klas, 3. září 2008
The Douglas Head Marine Drive Tramway
Kromě koňské a kabelové tramvaje zasáhla do městské dopravy v Douglasu i klasická elektrická tramvaj. V roce 1896 byla vybudována necelých 6 km dlouhá jednokolejná trať o rozchodu 1435 mm, od přístavu v Douglasu, jižním směrem podél pobřeží k tehdy populárnímu místu rekreace Port Soderick. Na trati byly v provozu dvoupatrové tramvaje s horním otevřeným salónem a postranním přívodem proudu tyčovým sběračem. Trať procházela nádhernými scenériemi pobřežních skal. Vysoko ležící stanici Port Soderick s pobřežím a hotelem spojovala krátká linka funikuléru (pozemní lanovky), do těchto míst přenesená z původního místa v Douglasu. Tramvajová linka s lanovkou ukončily svůj provoz v roce 1939 v souvislosti se započetím války. Po jejím skončení již provoz nebyl obnoven a Port Soderick prakticky upadl v zapomnění. Jeden z patrových motorových vozů byl pak přestavěn na vlečný vůz a je ke spatření v depu koňské tramvaje.

Těsně před ukončením provozu v roce 1939 vůz č.5 překonává viadukt u Wallberry. Dnes po viaduktu není památky, trasa silnice tudy vedoucí se již zakousla do skály.
Repro z publikace "Railways and Tramways of the Isle of Man"
Snaefell Mountain Railway (Tramway)

Motorový vůz č.4 stoupá za krásného počasí po západním úbočí hory Snaefell k vrcholu.
Foto M. Klas, 4. září 2008
První vážné úvahy o zdolání nejvyšší hory ostrova Man některým prostředkem veřejné dopravy pocházejí již z
osmdesátých let 19. století. Pro rekreující se společenskou smetánku viktoriánské éry měl Snaefell (621 m. n. m)
neobyčejně přitažlivé kouzlo. Z jeho vrcholku byl totiž za příznivého počasí nádherný výhled po celém ostrově a za
mořem bylo možné zahlédnout břehy Irska, Skotska, Anglie a Walesu. Oprávněně se tedy říká, že ze Snaefellu je
možný výhled na pět království.

Nástup do vozů horské dráhy v údolní stanici Laxey.
Foto M. Klas, 4. září 2008
S prvním plánem na stavbu horské železnice na 621 metrů vysoký vrchol je spjato jméno významného konstruktéra Johna
Barranclougha Fella. Tento pán se přichomítl ke stavbě pomocné úzkorozchodné dráhy přes průsmyk Mont Cenis, kde se v
té době budovala hlavní železniční trať podcházející průsmyk třináctikilometrovým tunelem. Pomocná stavební dráha však
sedlo v dvoukilometrové výšce překonávala stoupáním až 83 promile. Fell pro trať zkonstruoval nový typ svršku a
lokomotivy. Dostatek adhezní síly ve stoupání zajišťovala přídavná protilehle umístěná vodorovná kola pod spodkem
stroje, jenž byla přitlačována pružinami k vodorovné kolejnici uprostřed koleje. Ač se Fellův systém na pomocné
montceniské dráze v letech 1868-1871 vcelku osvědčil, v dalším praktickém použití byl brzy zastíněn rozvojem
ozubnicových drah. Přesto J. B. Fell ještě v roce 1887 navrhl stavbu železnice vybavené svým systémem z hlavního
města ostrova Douglasu na Snaefell. Myšlenka dráhy však tehdy ještě předběhla dobu.

Původní budova horského hotelů a stanice dráhy na vrcholu Snaefellu.
Repro z publikace "Railways and Tramways of the Isle of Man"
Když se v roce 1894 rozjely mezi Douglasem a hornickou osadou Laxey tramvaje Manx Electric Railway, byla to událost
jenž dala útoku na vrchol Snaefellu rozhodující impuls. Z Laxey to na vrchol nebylo daleko a elektrické tramvaje
prokázaly, že jim nečiní problém zdolávat příkrá stoupání.

Kvůli stavbě trati byla založena manským železničním vizionářem Alexandrem Brucem společnost Snaefell Mountain Railway
association. Konstrukcí vozidel a trati byl pověřen George Noble Fell, syn výše zmíněného tvůrce přídavného adhezního
pohonu. Elektrickou část měl na starost Dr. Edward Hopkinson. Stavba 7 km dlouhé dvoukolejné trati o rozchodu 1067 mm
z přímořského Laxey na vrchol Snaefellu byla zahájena v lednu 1895. Na 200 najatých dělníků vybudovalo stavebně vcelku
nenáročnou trať za sedm měsíců. Jedna skupina postupovala se stavbou od vrcholu, druhá z Laxey. Neobešlo se to bez
problémů, kvůli nízké mzdě za 60 hodin práce v týdnu dělníci protestovali. Při přesunech materiálu pomáhala dělníkům
parní lokomotiva "Caledonia". Byla zapůjčena od manských železnic, které ovšem mají rozchod pouze 914 mm. Problém byl
vyřešen poněkud kuriózně, na potřebných 1067 mm byl rozchod trati rozšířen až před zahájením provozu s motorovými vozy.

Motorový vůz kousek před vrcholovou stanicí,
v pozadí obrázku je patrné mořské pobřeží východní části ostrova.
v pozadí obrázku je patrné mořské pobřeží východní části ostrova.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Elektrárnu pro trať vybudovali poněkud nezvykle v horách přibližně v polovině trasy, v místech, kde trať křižuje
ostrovní horskou silnici. Trakční proud o napětí 550 V dodávalo soustrojí pěti parních strojů po 120 koňských silách,
jenž poháněly 60 kW dynama. Strojní a elektrické vybavení instalovali technici dodavatelské firmy Mather & Pratt během
čtrnácti dní. Uhlí pro její provoz bylo naváženo v nákladních vozících dráhy, většinou ovšem až na podzim po skončení
turistické sezóny. To trvalo až do roku 1924, kdy byla v Laxey otevřena větší a modernější městská elektrárna. Zbytky
po původní horské elektrárně jsou u trati patrné dodnes. Dvounápravové nákladní vozíky se na dráze používaly až do
osmdesátých let minulého století pro zásobování horského hotelu. Unikátem byl velký nákladní vůz č. 7 "Maria" se
dvěma krajními budkami pro obsluhu naposledy využitý při poválečné stavbě vysílače ministerstva letectví na vrcholku
Snaefellu.

Vrcholek Snaefellu s vysílačem, hoskou tramvají a všudypřítomnými ovcemi.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Pro horskou dráhu bylo dodáno britskou vagónkou G. F. Milnes v Birkenhead 6 čtyřnápravových elektrických vozů, které
svému účelu slouží dodnes. Každou nápravu poháněl stejnosměrný motor o pětadvaceti koňských silách, které z vozů učinily
ve své
době nejvýkonnější tramvaje v britském impériu. Jen takový výkon však zajistil spolehlivou práci ve vytrvalém
stoupání kolem 100 promile. Na vozech byl použit široký lyrový sběrač proudu, patrně z důvodu jeho lepší odolnosti
vůči větrným poryvům na exponované trati. Výrobcem elektrické výzbroje motorových vozů byla opět firma Mather & Pratt.
Dřevěná skříň s posuvnými okny a asymetricky umístěnými vchodovými dveřmi na čele vozu nabízí celkem 48 míst k sezení.
Poněkud odlišný je vůz číslo 5, který postihl v roce 1970 požár a proto se jeho nově postavená vozová skříň liší od
ostatních, například použitím bočních posuvných oken bez ochranných mřížek. Ostatně zasklení oken na vozech bylo
zhotoveno až dodatečně na základě zkušeností z provozu na horské trati.

Nástup cestujících do vozu dráhy před budovou horské stanice.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Fellův adhezní systém
Nejzajímavějším konstrukčním prvkem horské dráhy ovšem bylo použití Fellova systému s přídavnou kolejnicí. Ten však
v tomto případě nebyl použit pro zvýšení adhezní síly potřebné ke zdolání stoupání, ale naopak zde sloužil k
provoznímu brzdění. Na straně vozu směrem do údolí řidič ručně ovládal čelisťovou brzdu umístěnou přímo pod jeho
budkou. Brzděním ovšem docházelo k citelnému odlehčení zadního podvozku, vyšinutí vozu proto bránila vodorovná kola se
spodním okolkem připevněná na vnitřní straně "horního" podvozku.
![]() | ![]() | ![]() |
Slavnostní zahájení provozu na unikátní horské tramvajové trati proběhlo 21. srpna 1895. Do konce sezóny vyvezly
tramvaje na vrchol Snaefellu v průměru 900 cestujících denně. V průběhu obou světových válek byla horská trať
uzavřena, ale jinak si na nedostatek cestujících stěžovat nemohla. Vleklá krize na přišla až padesátých letech
minulého století kvůli celkovému úbytku návštěvníků ostrova a cestujících v tramvajích společnosti Manx Electric
Railway, pod kterou horská dráha brzy po svém dokončení připadla. Také mnohé zařízení horské dráhy, těžce zkoušené
extrémním počasím, bylo již na hranici své životnosti. Uklidnění situace přineslo až zestátnění celého tramvajového
dopravního systému v roce 1976. V letech 1977 - 79 se tak podařilo vyřešit naléhavý problém s dosluhujícími trakčními
motory, které byly postupně vyměněny za modernější a výkonnější agregáty pocházející ze zrušených tramvajových vozů
z německého Aachenu. Na vozy byla také instalována elektrodynamická brzda, která se velice osvědčila. Od té doby je
čelisťová brzda na Fellovu kolejnici využívána pouze jako nouzová.
Projížďka po horské dráze
Dost bylo povinných historických a technických údajů, pojďme se teď naší horskou dráhou svézt. Před cestou je rozumné
prostudovat aktuální předpověď počasí, abychom necestovali zbytečně. I uprostřed léta se může počasí během chvilky
radikálně změnit a na vrcholku vystoupíte do mlhy husté tak, že by se dala krájet... Pokud budete chtít z vrcholku
pokračovat pěšky dolů do údolí, dobře se oblečte a vemte si kvalitní boty. Neškodně vyhlížející
travička je totiž většinou nacucaná vodou jako houba a kamení velmi klouže. Většina turistů přijíždí do Laxey z
Douglasu pobřežní elektrickou železnicí, je možné také použít autobus linky č. 3. Nezapomeňte si prohlédnout interiér
romantické staniční budovy včetně zajímavých historických fotografií na stěnách!

V interiéru motorového vozu.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Původní nástupní stanice v Laxey byla přímo u vozovny, která se nachází nad hlavní silnicí Douglas - Laxey. Ale již v
roce 1898 bylo dokončeno krátké prodloužení snaefellské trati přes silnici ke stanici Manx Electric Railway. S ohledem
na odlišný rozchod obou dopravních systémů není přechod vozidel mezi tratěmi možný, i když kolejové propojení v Laxey
existuje. Využívá se při přesunu vozidel snaefellské trati ke generálním opravám v douglaských dílnách. Rozchod náprav
vozu se musí samozřejmě upravit o potřebných 152 mm.

Z Laxey vozy horské dráhy ihned začínají nabírat výšku nad údolí Laxey River.
Je provrtané jak ementál, zdejší rudné doly sahaly v dobách největší slávy až do hloubky 600
metrů. Impozantní památkou na tuto dobu je největší vodní kolo na světě o průměru 21 metrů, které pochází z roku 1854.
Sloužilo k čerpání vody z dolů. Je na něj z trati dobře vidět, řidič dokonce na chvíli zastaví, aby si cestující
mohli pořídit fotografie. Dolování rudy připomíná krásný skanzen včetně přístupné krátké štoly. Je zde také krátká
trať povrchové důlní železnice.
Asi dva kilometry za stanicí vysoká vegetace kolem trati končí, v okolí je už pouze travnatá či kamenitá krajina,
kterou bloudí stáda chundelatých ovcí. Za monotónního hučení trakčních motorů vůz rychle nabírá výšku, po chvíli má
cestující údolí řeky jak na dlani. Na jeho druhé straně je vidět vysoký vodopád a za pěkného počasí před vozem
vystupuje vrchol Snaefellu. V místě zvaném Lhergy Veg je svah údolí natolik strmý, že bylo nutné trať "zakousnout" do
skalnaté stráně a zespodu podepřít opěrnou zdí. To je patrně nejatraktivnější místo na trati. Po dvaceti minutách
cesty se
před vozem objeví pozůstatky původní elektrárny dráhy a za chvíli již vůz zastaví v jediné mezilehlé zastávce zvané
Bunganlow. Ta se nachází v místě křížení trati s horskou ostrovní silnicí z Douglasu do Ramsey. Zdejší hotel byl
zbořen již v roce 1958. Současná budova zastávky je moderní stavbou poskytující náležité pohodlí jak službu
konajícímu zaměstnanci dráhy, tak i cestujícím. Těch však zde mnoho nevystupuje ani nenastupuje.

Míjení motorových vozů na trati nedaleko místa Lhergy Veg.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Neznalého návštěvníka zde zaskočí podivný rošt pod kolejemi, jenž spojuje oba konce plotu za budovou zastávky.
Snaefell je totiž soukromým majetkem - obrovskou pastvinou ovcí - a aby se zvířata náhodou netoulala tam, kde nemají,
je celý vrcholek po několikakilometrovém obvodu oplocen. Dřevěné rošty pod kolejemi a na silnicích nahrazují ploty,
ovce na ně totiž odmítají vstoupit.

Mezistanice Bunganlow. V popředí pod kolejemi jsou patrné dřevěné rošty, které brání útěku ovcí z pastviny.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Ze zastávky Bunganlow je za příznivého počasí pěkný výhled na vrcholovou kopuli hory. Trať dráhy ji cestou k vrcholu
elegantně obchází, takže cestující může postupně obdivovat výhled do všech světových stran. Asi po pětatřiceti
minutách od odjezdu z Laxey vystupujeme téměř na vrcholku hory, z níž je vskutku nádherný letecký výhled na ostrov.
Počasí je však na ostrově velice nestálé. Zatímco dole v Laxey je ještě hezky, tady nahoře může turista vystoupit do
mlhy, vichřice a deště. Potřebný úkryt před často extrémním počasím poskytuje nízká strohá staniční budova, v níž se
ukrývá čekárna, prodejna jízdenek a bufet. Budova stojí na půdorysu dřívějšího Summit hotelu, jenž v roce 1906
nahradil původní dřevěné nádraží. Romantická stavba s věžičkami však v roce 1982 podlehla požáru.

Motorový vůz č.4 před mezistanicí Bunganlow. Nad vozem vrcholem Snaefellu.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Snaefellská horská tramvajová dráha slouží bez větších úprav svému účelu dodnes. Od počátku května do konce září
stoupá mezi 10. až 16. hodinou k vrcholu každou půlhodinu tramvajový spoj. Provoz se omezuje pouze v případě velmi
špatného počasí. Původní dřevěné sloupy trakčního vedení byly již nahrazeny ocelovými, ovšem kolejový svršek dosud
nese punc viktoriánské doby, už jenom svým hřebíkovým upevněním k dřevěným pražcům. Jednosměrné jízdné na vrchol stálo
v roce 2008 celkem 5 liber, zpáteční 8 liber. Na horské dráze také platil výhodný Island Explorer Ticket na ostrovní
autobusové, tramvajové či železniční spoje. Jednodenní verze stála 13 liber (1 libra = cca 30 Kč).

Horská stanice z vrcholu Snaefellu. Tenká stužka po úbočí hory, patrná nad motorovým vozem, je trasa dráhy před mezistanicí Bunganlow.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Isle of Man

Městečko a přístav Peel.
Foto M. Klas, 7. září 2008
Za sedmero horami a řekami, uprostřed Irského moře, bylo jedno ostrovní království. V dávnověku zde sídlili
výbojní Vikingové, ty vystřídali mírumilovní mniši, ve středověku zažil ostrov období relativní samostatnosti, aby
nakonec skončil v roce 1765 pod britskou korunou. Už jste ho identifikovali? Řeč je o zeleném, převážně hornatém
ostrově o délce 48 a šířce až 24 km jménem Man mezi Irskem a
Anglií. Angličané jej znají pod jménem Isle of Man,
v manštině se jmenuje Ellan Vannin. Znakem ostrova jsou tři spojené nohy, tzv. Triskelion.
Ostrov je ve vyšších polohách převážně travnatý, takže se zdejším stádům manských ovcí dobře daří. Klasické
lesy se nacházejí v podstatě pouze v hlubokém údolí říčky Sulby na západním pobřeží a pak na několika izolovaných
ostrůvcích u Foxdale. Podobně jako v Anglii je prakticky všechna půda v soukromém držení, i lesy jsou rozparcelovány
ohradami a ploty. Mimochodem, až potkáte v manském lese houbaře, na 95 procent na vás promluví česky nebo slovensky.

Krajina na západ od hory Snaefell. Vodní hladina patří přehradní nádraži Sulby, největší na ostrově.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Počasí je na Manu typicky ostrovní. Když zrovna neprší, do několika hodin začne. Podobně zákeřně rychlé a husté bývají
ve vyšších polohách i mlhy. V létě teploměr málokdy překročí pětadvacet stupňů Celsia a teplota vody v moři na koupání
moc není. Naopak v zimě zde jsou mrazy a sníh výjimečné, zato pobřežní útesy bičují silné větry a vlny.

Ostrov Man je samosprávné závislé území britské koruny a těší se velké autonomii. Parlament ostrova zvaný Tynwald
zasedal již v roce 976 a tak je nejstarší nepřetržitě fungující samosprávnou institucí na světě. Místní vláda má svá
ministerstva a ministerského předsedu, formálně však ostrov patří do zemí Koruny, královna Alžběta II. dosazuje na
ostrov guvernéra. Britská vláda také odpovídá za vojenskou obranu a zastupuje zájmy Manu na mezinárodním fóru. Pro
zajímavost lze uvést, že svérázné a letité ostrovní tradice byly v minulosti často příčinou roztržek s britskou
korunou a později i Evropským společenstvím. Místní legislativa například ještě v sedmdesátých letech minulého
století znala jistý druh tělesných trestů pro muže a anální styk byl na ostrově nelegální ještě v letech devadesátých.
Isle of Man vydává vlastní měnu - manskou libru. Její kurz k britské libře je však 1:1, fyzicky se od ní liší poměrně
málo. Například na zadní straně mincí je místo profilu královny Alžbety II. vyražený Triskelion. Manská libra platí
pouze na ostrově, jinak zdejší obchody samozřejmě běžně přijímají i britskou libru.

Hlavní město ostrova Douglas.
Foto M. Klas, 5. září 2008
Původní jazykem ostrovanů je manština, jakási směs jazyka Galů, Skotů a Irů. Poslední rodilý ostrovan, který manštinou
mluvil, zemřel v sedmdesátých letech minulého století, dnes přežívá jen díky spolkům nadšenců.
Díky daňové podpoře místní vlády je Man častým cílem filmařů, ovšem i ostrované dali světu významné osobnosti.
Narodili se tu například hudebníci skupiny Bee Gees. Slavnými osobnostmi se to na ostrově ostatně hemží dodnes, svá
sídla tu mají význační lékaři, bankéři, herci a závodníci.
Díky daňové svobodě plynou ostrovu velké zisky z bankovního sektoru, oficiální sídlo zde má na 50 bankovních domů.
Obyvatelstvo převážně živí turistický ruch, zemědělství (chov ovcí, výroba sýra) a rybolov. Ekonomicky je na tom
ostrov docela dobře, místní nezaměstnanost je velmi nízká a tak se zde dobře daří překvapivě velké komunitě českých,
slovenských a zejména polských gastarbeiterů. Ty zde živí převážně pohostinství, uklízení hotelů a sídel anglických
zbohatlíků, práce ve službách nebo místní stavební i strojírenské firmy. Ovšem najdeme mezi nimi i zaměstnance bank a
také jediného (navíc českého) kardiochirurga na ostrově.

Pohled z hradebních zdí na městečko a přístav Casteltown.
Foto M. Klas, 8. září 2008
Na ostrově dnes trvale žije na 80 000 obyvatel, asi třetina z nich v hlavním městě Douglas na východním pobřeží.
Ostatní městečka - Peel, Ramsey, Laxey, Castletown a Port of Erin - jsou podstatně menší, zbytek ostrova je pak
obydlen již jen sporadicky.
Se světem je Man spojen především námořní dopravou. Po celý rok jezdí trajekty do Liverpoolu a Manchesteru, v
době letní sezóny je možné výletní lodí doplout také z dalších anglických měst i z irského Dublinu či Belfastu.
Přeplavba většinou trvá 2 - 3 hodiny a není bohužel pro našince nejlevnější. Cílovým přístavem pro trajekty a většinu
nákladních lodí je Douglas, menší nákladní lodě vykládají také v Ramsey. Ostatní přístavy slouží především místním
rybářům či turistickým lodím.

Letiště Ronaldsway nedaleko městečka Casteltown.
Foto M. Klas, 9. září 2008
Letecké dopravě slouží mezinárodní letiště Ronaldsway blízko Casteltownu, asi 20 kilometrů od hlavního města Douglasu.
Ostrov má pravidelné spojení s většinou velkých měst ve Velké Británii a Irsku. Dopravu zajišťují převážně menší
letečtí dopravci, jedna z těchto společností na Man dokonce létá s pronajatými českými turbovrtulovými stroji řady
L410.
Ostrov je elektrickou energií zásobován především z vysokonapěťového podmořského kabelu z Anglie, který je údajně
nejdelší svého druhu na světě. Na ostrově jsou také dvě tepelné elektrárny, v Douglasu na zemní plyn, v Peelu na
topný olej. I zemní plyn je přiváděn podmořským potrubím.
V druhé polovině 19. století se díky svým přírodním krásám a historickým památkám stal ostrov populárním
místem trávení dovolené pro společenskou
smetánku viktoriánské Anglie. Zlaté časy manského cestovního ruchu skončily po II. světové válce, kdy se díky letecké
dopravě stalo teplé Středomoří dostupné i méně bohaté Angličany.

Port Erin.
Foto M. Klas, 6. září 2008
Dodnes je však Isle of Man pro milovníky historických památek a nevšední krajiny přitažlivou destinací. K těm
nejpopulárnějším turistickým cílům patří úchvatné hrady v Peelu a Casteltownu, ulice viktoriánského
Douglasu, romantická zákoutí rybářských přístavů v Ramsey a Port Erin, hornické údolí nad Laxey, větrem
bičovaný vrchol Snaefellu, úchvatná muzea v Douglasu a Peelu a samozřejmě zdejší parní, koňské a
elektrické železnice. Ročně ostrov navštíví na 300 000 turistů z celého světa (Francie, Itálie, USA, Venezuela,
Austrálie...)
Ve světě je však Man známý především díky legendárnímu motocyklovému TT, poprvé odjetém v roce 1907.
Trať závodu o délce 58 km a převýšení 500 metrů je vedena po běžných silnicích. Start je v Douglasu, trasa pak vede
přes Ballacraine, Kirk Michael, Ballaugh do Ramsey z něhož stoupá do hor k Bunganlowu a přes Creg-Ny-Baa klesá opět
do Douglasu.
Závod sice již kvůli nevyhovujícím bezpečnostním parametrům není zařazován do nejprestižnějších soutěžních kategorií,
ovšem pro diváky neztratil nic ze své atraktivity a pro motocyklové fandy je návštěva ostrova stejně významná jako pro
muslima
pouť do Mekky. Na TT se minulosti objevili i závodníci z bývalého Československa, jeden z nich zde dokonce zahynul.
Další jedinečnou zajímavostí je existence bezocasých manských koček.
Další jedinečnou zajímavostí je existence bezocasých manských koček.

Romantické zákoutí s vodopádem hornického skanzenu v Laxey.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Snad díky manskému národnímu heslu
"Nikam nespěchat", se dochovalo na ostrově množství dopravních zajímavostí z viktoriánské éry. Pojďme se na ně v
následujících řádcích podívat.
Manx Electric Railway

Typický obrázek z doby největší slávy Manx Electric Railway. Na nádraží Laxey probíhá čilý ruch - cestující přestupují mezi vlaky pobřežní tzramvaje a horskou tramvají na Snaefell. Vlevo je patrná bývalá elegantní staniční budova v Laxey. Vyhořela v roce 1917.
Repro pohlednice (sbírka autora)
V letech 1873 - 74 byly z hlavního města ostrova, Douglasu, vybudovány dvě důležité železniční tratě. První napojila
významné přístavy Port Erin, Port St. Mary a Casteltown na jihu ostrova. Jeho vnitrozemím prošla na západní
pobřeží ostrova druhá trasa do Peelu. Bylo také potřebné spojit Douglas podél východního pobřeží s významným centrem
hornictví Laxey a přístavem na severu ostrova Ramsey. Terén pro stavbu parní železnice tu ale byl nepříznivý, hory zde
sestupují strmě do moře. A tak byla stavba odložena a přístavu Ramsey bylo železnicí dosaženo delší oklikou
přes západní pobřeží v roce 1879.
Nová situace nastala o pár let později. Počátkem devadesátých let 19. století byl problém konstrukce elektrických vozidel již úspěšně vyřešen a tak nic nebránilo, aby se nový dopravní prostředek nepokusil obsloužit do té doby nedostupné východní pobřeží ostrova, kde se v té době bouřlivě rozvíjel turistický ruch a rezidenční osídlení.
Nová situace nastala o pár let později. Počátkem devadesátých let 19. století byl problém konstrukce elektrických vozidel již úspěšně vyřešen a tak nic nebránilo, aby se nový dopravní prostředek nepokusil obsloužit do té doby nedostupné východní pobřeží ostrova, kde se v té době bouřlivě rozvíjel turistický ruch a rezidenční osídlení.

Elektrický vlak MER opouští Douglas.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Významnou roli v prosazení elektrických dopravních prostředků na ostrově sehrál místní železniční vizionář Alexander
Bruce, manažer místní Dumbell Banking Company. Ten se společně s inženýrem Frederickem Saundersonem a zámožným
obchodníkem A. J. Lustym obrátil na elektrotechnického odborníka Dr. J. Hopkinsona a firmu Mather & Platt, kteří
měli již se stavbou elektrických zařízení zkušenosti. Cílem bylo vybudovat elektrickou železnici z Douglasu severním
směrem podél pobřeží do Groudlu a pak dále na Laxey. V celé oblasti se totiž předpokládal významný rozvoj bydlení a
rekreačních aktivit.

Motorový vůz č. 19 (Winter Saloon) na konečné Derby Castle v Douglasu. Vůz byl vyroben v roce 1899 vagónkou G.F.Milnes, je vybaven vzduchovou brzdou a pojme 48 sedících cestujících. V perníkové chaloupce vlevo se prodávají jízdenky.
Foto M. Klas, 3. září 2008
Stavba čtyřkilometrové trati o rozchodu 914 mm s napájecím napětím 500 V byla zahájena na počátku roku 1893 a již 7. září onoho roku
bylo možné zahájit provoz. Počátek trati s depem byl umístěn na konci mořské promenády pod Derby Castle, kde také
končila městská koňská tramvaj. První tři čtyřnápravové vozy pro 34 sedících cestujících postavila britská vagónka G.
F. Milnes Company s elektrickou výzbrojí Mather & Platt. Plošiny pro obsluhu vozu byly ještě bez čelních skel. Vůz
číslo 1 se dochoval do dnešních dnů a je patrně nestarším tramvajovým vozem na světě, který ještě zasahuje do
pravidelného provozu.

Pohled na Ramsey s odjíždějících elektrickým vlakem.
Repro pohlednice (sbírka autora)
O rok později, konkrétně 28. července, bylo otevřeno šestikilometrové pokračování dráhy až do bývalého významného hornického
městečka Laxey. A nakonec došlo 22. června 1899 k otevření posledního a také nejkrásnějšího úseku trati do rybářského
přístavu Ramsey. Délka dvoukolejné tramvajové trati dosáhla 27 km, nejvyšší místo na trati u Ballaragh leží 180
metrů nad mořem. U Laxey a Ramsey jsou na trati dva velké viadukty.

Elektrický vlak na viaduktu Ballure Glen u Ramsey.
Repro pohlednice (sbírka autora)
Část elektrotechnického vybavení napájecí elektrárny Ballaglass dodala pražská firma Kolben. V roce 1900 se díky krizi
bankovního systému na ostrově původní majitel dráhy společnost IoM Tramways&Electric Power Co. rozpadla, ale již za
dva roky se správy meziměstské tramvaje a horské dráhy na Snaefell ujímá nově ustanovená Manx Electric Railway Co.
Ltd. Rok 1910 přinesl dodávku posledních motorových vozů, od té doby nebyl na ostrov Man dovezen žádný nový
tramvajový vůz! První světovou válku trať přežila, pohroma přišla spolu s hospodářskou krizí v roce
1930. Tehdy vyhořelo depo v Laxey včetně 11 motorových a vlečných vozů. Od počátku byla na dráze zavedena také
nákladní doprava, významná byla především přeprava lomového kamene do přístavů. K tomu se také využívaly upravené
silniční vlečné vozy, pro jejichž převoz měla železnice speciální "Bonnerovy" podvalníky. Nákladní doprava na dráze
skončila zřejmě někdy po roce 1955.

Motorový vůz č. 19 (Winter Saloon) v Laxey. Vůz byl vyroben v roce 1899 vagónkou G.F.Milnes, je vybaven vzduchovou brzdou a pojme 48 sedících cestujících.
Foto M. Klas, 4. září 2008
V době II. světové války železnice dobře sloužila místním obyvatelům, po jejím skončení začalo několik nejšťastnějších
let. Roční počet cestujících dosáhl skoro tři čtvrtě milionu. Po roce 1949 však návštěvníků ostrova začalo ubývat.
Ekonomická síla obyvatelstva vzrostla, teplé Středomoří se stalo dostupné díky letecké dopravě. Koncem padesátých let
se poprvé objevily úvahy nad uzavřením části trati z Laxey do Ramsey, která vykazovala nejslabší využití. Na dráze
se střídala jedna "odborná" komise za druhou a každá pro řešení špatné ekonomickém situace doporučovala něco jiného.
Až komise z bradfordského dopravního podniku poukázala na velký význam železnice pro turistický ruch na ostrově a to
nakonec rozhodlo. Dlouhodobě špatná situace vyústila v roce 1957 k převzetí dráhy pod správu ostrova a ustanovení
nového představenstva společnosti Manx Electric Railway (MER). Byl přijat desetiletý program obnovy dráhy. Přesto byla
ekonomická situace MER nadále vážná, krize vyvrcholila v roce 1975 uzavřením trati Laxey - Ramsey. To vyvolalo
nesouhlasnou reakci obyvatel ostrova i jeho návštěvníků a po místních volbách v roce 1977 se podařilo uzavřenou část
trati opět otevřít a technický stav dráhy postupně zlepšit.

Hlavní depo MER v Douglasu.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Otázka zachování unikátní dráhy se opět otevřela v roce 2008. Na jaře ministerstvo turistiky oznámilo, že ramseyský
úsek trati bude z důvodu špatného technického stavu letos uzavřen. Velký tlak veřejnosti nakonec vedl k zahájení
rozsáhlých rekonstrukčních prací a otevření trati na letní sezónu. Po jejím skončení byly opět zahájeny opravné
práce, které jsou příslibem existence trati i v budoucnu. Je pravděpodobné, že bude časem upuštěno od udržování obou
traťových kolejí, současný provoz by totiž bez problémů zvládla jednokolejná trať s vhodně umístěnými výhybnami.

Vlak MER přijíždí do Laxey.
Foto Petr Mirčev, 3. září 2008
K provozu se v roce 2007 využívalo celkem 12 motorových vozů č. 1-2, 5-6, 9, 19-22, 26 a 32-33 (poslední tři
jsou otevřené letní). Všechny motorové vozy jsou čtyřnápravové dřevěné od výrobce G. F. Milnes Company, případně od
United Electric Car Company. Motorové vozy s sebou většinou vozí některý z 10 vlečných vozů č. 37, 40, 49, 51, 56 -
59 a 61 - 62. Vlečné vozy jsou všechny otevřené, některé s ochrannou stříškou a roletami. Provozní vozy jsou
deponovány a udržovány douglaském depu. Muzejní vozy, včetně malé elektrické lokomotivy z roku 1900, jsou soustředěny
v malém depu v Ramsey. V minulosti měla dráha ještě k dispozici odstavnou halu v Laxey, která je v současnosti nevyužitá a chátrá.
MER je v provozu od března do konce listopadu, mezi 10:30 až 18:30 nabízí jízdní řád půlhodinový interval mezi spoji.
Linku využívají především turisté, obyvatelé jsou spíše zvyklí cestovat souběžným autobusem, který je bez nutnosti
přestupu doveze až do centra města Douglas.

Schema železničních a tramvajových tratí na ostrově (bývalých i současných).
Repro z publikace "Railways and Tramways of the Isle of Man"
Úvaha nad budoucností MER
Na závěr malé zamyšlení nad budoucností tohoto unikátního kolejového systému. Je teoreticky možné jej ve větší míře
zapojit do zajištění základní dopravní obsluhy území, neboť trasa železnice ve velké míře kopíruje současné osídlení
pobřeží a souběžnou silnici s autobusovou linkou. Vhodným se jeví zejména úsek Douglas, Derby Castle - Laxey dlouhý
11 km s cca 25 000 potencionálními uživateli. Aby však bylo kolejové spojení konkurenceschopné a navíc přineslo
proti autobusové dopravě potřebné kvalitativní bonusy odůvodňující její vyšší nákladnost, bylo by nutné následující:
a) prodloužit trasu elektrické železnice od Derby Castle podél promenády až do centra hlavního města o cca 3 km
b) zvýšit cestovní rychlost vlaků minimálně o třetinu
c) doplnit některé zastávky
d) zakoupit moderní kolejové dopravní prostředky (potřeba cca 4-5 vozidel o kapacitě 100 cestujících)
b) zvýšit cestovní rychlost vlaků minimálně o třetinu
c) doplnit některé zastávky
d) zakoupit moderní kolejové dopravní prostředky (potřeba cca 4-5 vozidel o kapacitě 100 cestujících)
Pro nutné zvýšení cestovní rychlosti by bylo potřebné především zásadně modernizovat kolejový svršek a doplnit
zabezpečovací zařízení. Samotná modernizace kolejového svršku je podmínkou nasazení moderních nízkopodlažních vozidel,
přičemž by si tento krok také vynutil rekonstrukci napájení a trolejového vedení (zvýšení napětí z 500V na 750V).
Díky novému zabezpečení by bylo ovšem možné v převážné délce zrušit druhou traťovou kolej, která je již dnes
neefektivně využita.

Typický vlak MER v traťovém úseku Douglas - Groundle Glen.
Foto Petr Mirčev, 1. září 2008
Modernizace trati Douglas - Laxey takového rozsahu by zřejmě znamenala ukončení provozu původních stoletých
tramvajových vozidel v úseku a zrušení provozu koňské tramvaje na promenádě. Koňská tramvaj by se přenesla na
douglaskou pěší zónu, jak je ostatně o tom již uvažováno. Muzejní elektrický provoz by se pak soustředil na zbytku
trati z Laxey do Ramsey, která je pro turisty atraktivnější a vede řídce osídlenou krajinou.
Výše uvedená myšlenka by jistě přinesla zvýšení počtu cestujících v systému veřejné dopravy regionu, na druhou stranu
by se jednalo o investičně i provozně značně nákladný počin. Současná muzejní železnice již desítky let funguje jen z
podstaty, rezerv systému a nadšení zaměstnanců. Zásadní navýšení investičních a provozních prostředků vládou ostrova
je nereálně, zejména v situaci, kdy se chystá ze strany Evropské unie omezení příjmů ostrova ze zdejšího volného
bankovního sektoru. Pro nejbližší léta tedy zřejmě MER čekají další kola soubojů s omezenými finančními prostředky a
chátráním.

Cesta z Baldrine do Laxey pohledem cestujícího ve vlečném voze. V případě nepříznivého počasí se oddíly pro cestující ve vlečném voze uzavírají dřevěnými roletami.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Autobusová doprava

Autobusové nádraží v Ramsey.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Na ostrově Man je přes 1100 kilometrů silnic. Hlavní ostrovní silnice jsou značeny písmenem A a číslem, značení vedlejších komunikací začíná písmenem B. Samozřejmostí je levostranný provoz. Místním specifikem je ovšem neomezená maximální rychlost mimo obytnou zástavbu a minimální počet krádeží motorových vozidel. Z ostrova je totiž problém je někam vyvézt.
Pro našince jsou také překvapení zvláštní silniční brány v místech hranic pastvin. Mají za úkol zamezit přebíhání ovcí mezi jednotlivými pozemky. V jednom jízdním pruhu je vyhloubena prohlubeň, přes kterou je položen dřevěný rošt. Ovce přes rošt kvůli svým kopýtkům neprojdou. Druhý jízdní pruh je uzavřený jednoduchými vraty, aby branou mohly projet i těžké nákladní automobily.
Pro našince jsou také překvapení zvláštní silniční brány v místech hranic pastvin. Mají za úkol zamezit přebíhání ovcí mezi jednotlivými pozemky. V jednom jízdním pruhu je vyhloubena prohlubeň, přes kterou je položen dřevěný rošt. Ovce přes rošt kvůli svým kopýtkům neprojdou. Druhý jízdní pruh je uzavřený jednoduchými vraty, aby branou mohly projet i těžké nákladní automobily.

Jeden z prvních dvoupatrových autobusů Leyland Titan PD2/1 z roku 1949 v depozitáři garáží Ramsey.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Na silnicích lze potkat velké množství nejrůznějších osobních automobilů. Ostrov Man je oblíbeným rezidenčním místem britské společenské smetánky, takže vozů nejluxusnějších značek jsou plné silnice.
Místní městečko Peel bylo ovšem paradoxně v padesátých letech světově známé sériovou produkcí údajně nejmenšího automobilu na světě. Miniautomobil Peel P50 uvezl sotva jednu dospělou osobu s nákupní taškou. Dochované vozy jsou velkou sběratelskou kuriozitou a oblíbeným terčem anglických vtipů.
Místní městečko Peel bylo ovšem paradoxně v padesátých letech světově známé sériovou produkcí údajně nejmenšího automobilu na světě. Miniautomobil Peel P50 uvezl sotva jednu dospělou osobu s nákupní taškou. Dochované vozy jsou velkou sběratelskou kuriozitou a oblíbeným terčem anglických vtipů.

Autobus Dennis Trident II z roku 2001 měl ještě starší typ karoserie Transbus. Na obrázku v ulicích Douglasu na lince 11 míří do čtvrti Strang přes nemocnici.
Foto M. Klas, 3. září 2008
Historie autobusové dopravy
První autobusová linka byla na ostrově zavedena již v roce 1907. V hlavním městě ostrova Douglas první linka byla otevřena v roce 1914, sloužily zde benzíno-elektrické autobusy Tilling - Stevens. Koncem dvacátých let se aktivity soukromých autobusových dopravců velice rozšířily a narazily na zájmy Isle Man Railway's. Železnice reagovala založením vlastní autobusové divize, většina nakupovaných vozidel byla typu Thornycroft a Leyland.
První patrový autobus Leyland pro 56 sedících cestujících, byl na ostrov dovezen v roce 1946. Zpočátku však byla kapacita míst pro sezení omezena, vyžadoval to zastaralý zákon povolující pro příměstské autobusy maximálně 34 míst k sezení. Již v roce 1966 se ostrovní parlament Tynwald zabýval myšlenkou na sloučení Douglaské městské dopravní společnosti (Douglas Corporation) a železniční autobusové společnosti (IoM Road Service). To se stalo skutečností v roce 1976, o čtyři roky později vláda přičlenila ke společnosti také Manx Electric Railway. Snaha o efektivní řízení ostrovní dopravy se však zpočátku míjela účinkem, došlo dokonce k neuváženému nákupu vozidel, která později ani nevstoupila do služby. Vše se změnilo k lepšímu v roce 1987 s nástupem schopného ředitele pana Roberta Smitha.

Autobus č. 12 typu Dennis Trident II s novějším typem karoserie z roku 2004, odbavuje cestující nedaleko tramvajového nádraží v Laxey. Vůz jede na lince č.3B do Ramsey.
Foto M. Klas, 4. září 2008
Autobusový provoz v roce 2008

Autobusy dnes zajišťují podstatnou část veřejné dopravy na ostrově. Pouze v turistické sezóně jim významně pomáhají parní vlaky mezi Douglasem a přístavem Port Erin a také příměstské tramvaje mezi Douglasem, Laxey a Ramsey. Základní síť ostrovních linek ( č.1 -6 a 17-18) propojuje po celý týden v krátkém intervalu spojů všechna větší sídla ostrova, včetně mezinárodního letiště Ronaldsway. Případný index u čísla spoje linky značí její závlek do některé obce při trase a nebo do části města. Takto je z velké části vyřešena vnitroměstská doprava v Douglasu.
Kromě páteřních linek existují ještě linky vymetací, provozované převážně od pondělí do soboty a nebo jenom ve školní dny. Na ostrově existuje také expresní linka X3 z Douglasu do Ramsey vedená v pracovní dny po horské silnici kolem Snaefellu. Za špatného počasí (silný vítr, velmi hustá mlha a déšť) je trasa linky přeložena na pobřežní silnici. Dvacítkové linky doplňují městskou dopravu v Douglasu, jsou zásadně okružní a vycházejí z ústřední zastávky městských linek Banks Circus u vlakového nádraží, případně ze zastávky příměstských linek v Lord Street. V pracovní dny mají nejčastěji pravidelný interval 30 nebo 20 minut. Městská linka č. 12 existuje také v městečku Ramsey, v provozu však není v neděli a o prázdninách.

Autobus č. 7 typu DAF DB250LF s karosérií Lowlander z roku 2003, překonává po mostě přístavní lagunu v městečku Castletown.
Foto M. Klas, 8. září 2008
Autobusy začínají svůj provoz na páteřních linkách mezi 6 -7 hodinou ranní, konec provozu bývá kolem půlnoci. Nedělní provoz začíná až mezi 8- 9 hodinou. Zastávky v centrech měst jsou docela dobře vybaveny linkovým značením, jízdním řádem i přístřeškem pro cestující. Ten bývá uzavřený, protože deštivé a větrné ostrovní počasí dokáže být velmi dotěrné. Autobusové zastávky mimo centra obcí jsou vybaveny pouze označníkem, většinou bez linkového značení a jízdních řádů.

Autobus č. 76 typu DAF DB250LF s karosérií Lowlander z roku 2002 na pobřežní promenádě v městě Douglas.
Foto M. Klas, 3. září 2008
Základ vozového parku národního ostrovního dopravce je tvořen moderními patrovými autobusy s nízkopodlažním vstupem. V letech 2000-2006 bylo na ostrov dodáno 61 autobusů postavených britskou firmou East Lancashire Coachbuilders z Blackburnu na šasi firmy DAF typového označení DB250LF a nebo na šasi typu Trident II firmy Alexander Dennis. Při konstrukci karosérií bylo použito ve velké míře hliníkových profilů. Výkonově a vzhledově velmi podobné autobusy jsou vybaveny motory Cummins a automatickými převodovkami ZF.
Překvapivé je, že zde není ani jeden autobus vybaven celovozovým reklamním nátěrem.

Ústřední autobusové dílny v Banks Circus v Douglasu. Autobus č. 43 vpravo je jeden ze tří vozů na podvozku DAF DB250LF s atypickou karosérií Optare z roku 2000.
Foto M. Klas, 3. září 2008
Vozy poskytují cestujícím relativně dostatečný komfort během přepravy. Dodejme, že horní patro autobusu je určena pouze pro sezení, spodní patro především pro seniory, vozíčkáře a objemná zavazadla. Pokud to obsazenost vozu dovoluje, jsou přepravována i jízdní kola. Kontrolu nad horním patrem má řidič díky průmyslové televizi. Snad i díky tomu se projevy vandalství či grafity na vozech téměř neobjevují, specialitou ostrovanů je ovšem intenzivní stlaní si pod sebe odpadky od potravin. Místní řidiči jezdí se svými autobusy po úzkých a křivolakých silnicích ostrova poměrně ostře a dokáží ujet i leckterému osobnímu vozu. Ostrou jízdu občas odnese i horní čelní okno, na vedlejších silnicích koruny stromů často zasahují hluboko do uličního profilu.

Nízkopodlažní vůz č. 40 Dennis Dart SFL z roku 1997 v ulicích Douglasu.
Foto M. Klas, 6. září 2008
Kromě moderních vozidel má dopravce k dispozici několik starších patrových autobusů Leyland Olympian z roku 1990 a 11 běžných autobusů Dennis Dart z roku 1997. Celkem měl dopravce v roce 2008 ve stavu 85 vozidel.

Patrový autobus č. 58 Leyland Olympian z roku 1990 a nízkopodlažní vůz č. 39 Dennis Dart SFL z roku 1997 na odstavné ploše vozovny v Banks Circus v Douglasu.
Foto M. Klas, 3. září 2008
Nástup do autobusů je výhradně předními dveřmi, odbavení cestujících zajišťuje řidič. Rezidentům je k dispozici jednorázové jízdné placené u řidiče a nebo zónové časové jízdné, kupované v kancelářích dopravce. Pro turisty je nejvýhodnější nákup Island Explorer Ticketu na 1,3 nebo 7 dní. Doklad umožňuje libovolně cestovat po ostrově všemi autobusovými spoji (kromě expresní linky X3), parní železnicí i koňskou elektrickou tramvají včetně Snaefellské trati.
![]() | ![]() | ![]() |
Ředitelství společnosti Isle of Man Transport, moderně vybavené hlavní dílny a velká odstavná plocha je v Douglasu, Banks Circus, na ploše bývalého nákladního nádraží. Menší garáže a zázemí má dopravce ještě v Peelu a Ramsey, oplocená odstavná plocha je také u vlakového nádraží v Port Erin.
