Postupná výstavba metra v centrální oblasti města, kterou můžeme vymezit roky 1974 - 1985 (v této době vznikly první provozní úseky všech tří tras, které obsluhují centrální oblast Prahy, další prodlužování se již děly na jejích okrajích), přinesla i jisté negativní jevy. Tehdejší plánovači nedokázali přenést přes srdce případné souběhy s povrchovou dopravou a tak byla poněkud "pročištěna" tramvajová síť. Pražané se s tímto dopravním prostředkem rozloučili např. v ulici Na příkopě či na Václavském náměstí (od Můstku k Muzeu). Čas ale ukázal, že to nebyl dobrý krok. Metro je výhodné pro rychlé cestování z centra do okrajových oblastí, ale nemůžeme po něm chtít, aby ještě zvládlo místní obsluhu centra, na to zkrátka není stavěné. Ono sestupovat po schodech kamsi do hlubin na nástupiště, popojet jednu stanici a zase se "škrábat" nahoru není pro cestující to pravé ořechové. Právě tady mohl být velký význam oněch zrušených tramvajových tratí...

Tomuto tématu se v několika článcích na stranách denního tisku věnovali i členové Společnosti pro veřejnou dopravu:

Co bude dál? Jasné je jen jedno - s Václavským náměstím se do budoucna každopádně bude něco dělat, protože současný stav je nevyhovující a do dalších let nepřípustný. Velké změny celého prostranství jsou jistě dobrou možností, jak zde obnovit i tramvajovou dopravu. Věřme, že Praha se zbaví tohoto nedobrého dědictví z minulosti a vrátí svým obyvatelům i návštěvníkům kvalitní povrchovou obslužnost svého centra.

Je ráno 16. března 2005. Středa. Půlka pracovního týdne. Na hodinkách je něco před půl sedmou a většina Pražanů pomalu vstává do práce. Ranní špička je těsně před svým začátkem. Dnes ale vše rozhodně neproběhne tak, jak má. Krátce po půl sedmé se začnou městem šířit zprávy o vážné nehodě tramvaje linky 22 v centru na Karlově náměstí. Co se vlastně stalo? Jedna z 21 souprav, které ve špičce obsluhují tuto linku, měla namířeno na Bílou Horu. Na Karlově náměstí ještě odbavila cestující a zabočila vpravo k Národní třídě. A vtom se to stalo. Zadní vůz soupravy vykolejil a vybočil do protisměru, kde je bohužel dosti frekventovaná zastávka. Náraz nepřežili dva lidé, další byli zraněni. Tramvajová doprava byla v oblasti na několik hodin ochromena, ale ve srovnání s dvěma zmařenými životy je to to nejmenší, co nehoda způsobila.

Tato ranní tragédie samozřejmě vmžiku naplnila všechny sdělovací prostředky. Reportéři televizních stanic a fotografové z novin snímali vykolejenou tramvaj, zničenou zastávku a zraněné. Všichni se začali ptát: Jak se to mohlo stát? Byly připomínány tragické nehody na Špejcharu z roku 1982 (tramvaj jedoucí ze Sparty na Hradčanskou zde ve vysoké rychlosti vykolejila na výhybce postavené vlevo do smyčky, převrátila se na bok a ještě se střetla s protijedoucím autem) nebo v Ústí nad Labem z roku 1947, kde se vykolejená tramvaj střetla s jinou. Po několika dnech se začaly objevovat první závěry: tramvaj jela pravděpodobně příliš rychle. Ačkoli bylo jedním dechem dodáváno, že se jedná o v podstatě předběžné závěry a šetření bude nadále pokračovat, někteří "odborníci" z denního tisku měli rázem jasno. A tak se stránky našich deníků začaly plnit nejen snímky z místa neštěstí, ale i titulky typu "Řidič jel příliš rychle" apod. Ihned se začalo spekulovat, kolik že let vězení u soudu asi dostane... To, že daný řidič jezdil s tramvajemi 13 let a až do osudného březnového rána neměl jedinou zaviněnou nehodu, už zmínil málokdo.

Závěrem března si ale jeden pražský deník, který krátce předtím přešel na poněkud jiný design a koncepci svých článků nápadně připomínající bulvár (a ještě se tím chlubil) dovolil něco, co novináře z konkurenčních periodik do té doby nenapadlo. Na úvodní stránce byla fotografie onoho řidiče (sice trochu rozmazaná, ale přece jen celkem zřetelná), jak se snaží před aktivními reportéry zavřít branku svého domu s akčními titulky typu "TRAMVAJ SMRTI - TO JE ŘIDIČ". Pochopitelně nechybělo jméno obce, kde onen muž bydlí a i jiné perličky, např.: Přestože ve vesnických tamtamech není tragédie hlavní zprávou, obyvatelé dobře vědí, s kým žijí.(...) Mezi štamgasty (myšleno v místní hospodě - poznámka autora) řidič rozhodně nepatřil. "To se může zdát jako dobře, ale říká se, že kdo nepije veřejně, pije doma," významně povytáhl obočí muž u vesnického konzumu. Není nad "zasvěcené" názory "odborníků"...

Účelem tohoto článku není najít příčinu oné tragédie nebo se někoho zastávat nebo zpochybňovat utrpení pozůstalých, raněných a jejich příbuzných, ale poukázat na několik zvláštních věcí. Ačkoli šetření oné nehody stále pokračuje a objevují se i názory, že k ní mohly přispět i jiné okolnosti, než je uváděno, reportéři některých "seriózních" deníků mají jasno už teď, předem vynášejí soudy a neštítí se člověka, který je po oné události psychicky zcela jistě na dně, rušit přímo před jeho domem pod lacinou záminkou, že jednají v zájmu svých čtenářů bažících po senzaci. Je opravdu poněkud zvláštní, že když parta dětí vezme na starou paní nůžky a pro pár korun ji surově a promyšleně zabije, nikdo nesmí znát kvůli jakémusi zákonu jejich totožnost, aby byly chráněny. Při takovéto události se ale nikdo nebojí pátrat po totožnosti řidiče a ještě na něj shánět "klepy". Je patrně cosi shnilého v právu českém...

I tento případ ukazuje, že pověst oprsklých lovců senzací za každou cenu jistým novinářům nikdo neodpáře. Je otázkou, o čem by tito lidé psali, kdyby se neděly dopravní nehody a kdybychom neměli různé známé celebrity, které se čas od času o nějaký skandálek postarají. Ale buďme spravedliví - tato nabídka by nebyla, kdyby nebyla poptávka. Dokud bude některé naše spoluobčany na dopravních nehodách zajímat jenom to, kolik lidí při nich zemřelo, kolik vyteklo litrů krve a jak zdrceně že se cítí řidič, který byl zrovna na místě, případně se budou starat o to, kdo, kdy, kde a s kým, těžko se něco změní.

Řidič tramvaje nakonec odešel ze soudní síně s trestem čtyř let odnětí svobody a zákazem řízení...