(Nejen) dopravní zajímavosti z Žitavy a okolí

Žitava, neboli německy Zittau, je Čechům velice blízké město, a to nejen svou historií či polohou blízko hranic, ale také velmi výhodným dopravním spojením. Dopravních zajímavostí (hlavně železničních), a nejen těch, je ve městě a okolí poměrně dost a jsou velmi dobře dostupné. V tomto článku se na ně nyní podíváme.

První zmínka o Žitavě se objevuje již roku 1238. O sedmnáct let později ji navštívil a na město povýšil král Přemysl Otakar II. Postupně Žitava vzkvétala a stala se rušným obchodním a řemeslným centrem, neboť s Prahou ji spojovala důležitá obchodní stezka, která vedla mj. přes sousední město Jablonné v Podještědí (počet obyvatel tehdy dosahoval cca 50 000). Na začátku 15. století nastal poměrně významný zlom, neboť Žitava byla formálně oddělena od českých zemí. Na přelomu 19. a 20. století došlo ke zbourání městských hradeb a na jejich místě vzniknul okruh kolem historického centra města – tzv. Grüner Ring plný parků, různých památníků či vil. Od 50. let 20. století, kdy město bylo součástí tehdejší NDR, začal jeho postupný úpadek, který nabral ještě větších rozměrů po opětovném sjednocení Německa. Tehdy Žitava zaznamenala značný úbytek obyvatel, který je zde patrný dodnes. K historii také patří elektrické tramvaje o rozchodu 1000 mm, které zde byly v provozu v letech 1904 – 1919, či automobilka Robur Verke.

V současné době má toto město ležící na soutoku řek Mandavy a Lužické Nisy, která je zároveň hraniční řekou s Polskem, asi 30 000 obyvatel a je významným turistickým centrem. Nachází se zde mnoho pečlivě udržovaných památek a samotné historické centrum je chloubou města. To, že Žitava kdysi náležela českým zemím, je patrné téměř na každém kroku, avšak oproti našim zvykům jsou tu ulice velice čisté.

Tak trochu stinnou stránkou jsou mnohé opuštěné budovy, což je způsobeno především značným odlivem obyvatel v 90. letech minulého století. V severovýchodní části města se nachází menší zoologická zahrada a v jižní tak trochu podivné sídliště připomínající kasárny. Odtud je to již kousek k místu, kde se sbíhají hranice tří států, a sice Německa, Polska a České republiky.

Pokud se vydáme jihovýchodním směrem, dojdeme do německé části Lužických hor (zde zvaných "Zittauer Gebirge"). V této lázeňské oblasti se nachází mnoho pískovcových skal a lze se odsud díky pečlivě značeným turistickým stezkám pohodlně pěšky dostat přes několik hraničních přechodů až do Čech.

Nejvyšším vrcholem této oblasti je 750 metrů vysoký Hochwald (Hvozd) s rozhlednou, který se nachází na samotných hranicích s Českou republikou.

Asi nejvýhodněji se do Žitavy dostaneme vlakem, a to hned z několika směrů, neboť železnice má ve spojení Žitavy s okolním světem téměř dominantní postavení.

Hlavní železniční nádraží, které je zároveň centrálním přestupním uzlem zdejší veřejné dopravy, se nachází v jižní části města a pro Němce představuje tak trochu "železniční uzel na konci světa", neboť všude kolem je státní hranice. Jeho dominantou je především vzorně udržovaná výpravní budova, která je tak důstojnou vstupní bránou do města. Uvnitř se nachází informační centrum společnosti DB (obdoba našich ČD center) a kiosek s občerstvením. Veškeré tratě, které se tu sbíhají, by se daly považovat za tzv. peážní, tj. zčásti vedené na území jiného státu. Pro vlaky, přijížďějící dohromady ze čtyř hlavních směrů, je zde k dispozici jedno ostrovní nástupiště přístupné podchodem a jedno nástupišťě přilehlé k nádražní budově. Vlakům přijížďějícím od západního směru, které v této stanici končí, je k dispozici ještě jedna nástupištní hrana, situovaná vlevo (stojíme - li čelem ke kolejišti) od staniční budovy (vpravo se nachází rovněž, avšak ta se zřejmě nepoužívá). Před nádražní budovou se nachází velmi přehledný autobusový terminál a vlevo "nádražíčko" zdejší úzkokolejky s celoročním parním provozem.

Z hlavního města německé Spolkové země Sasko je sem přivedena jednokolejná a neelektrizovaná trať, v knižním jízdním řádu německých drah označená č.235. Do stanice Bischofswerda vede souběžně s tratí č. 230 (Dresden – Gorlitz) a dále v těsné blízkosti hranic s Českou republikou, přičemž mezi stanicemi Taubenhaim a Neusalza–Spremberk vede krátce přímo po území ČR (bývalá obec Fukov nedaleko Šluknova). Z našeho pohledu se přitom jedná o vůbec nejsevernější železnici na našem území. Následuje stanice Ebersbach, odkud je to nadohled do české stanice v Jiříkově. S tou je také spojena kolejovou spojkou. Ačkoli do Jiříkova dnes z Rumburka po trati ČD č. 088 osobní vlaky nezajížďějí, 5 párů vlaků v sobotu a v neděli po zmíněné spojce do Ebersbachu ano. Dále trať vede krátce souběžně s českou hranicí a za Neugersdorfem následuje stanice Eibau, kde se připojuje nevyužitá trať od Varnsdorfu (jako č. 236 ze Žitavy je nyní ukončená v Seifhennersdorfu). Odsud je to již pouhých 19 kilometrů do Žitavy. Ve stanici Mittelherwigsdorf se ještě zprava připojí trať č. 236 ze Seifhennersdorfu a pak již následuje Žitava. Před vjezdem do stanice lze po pravé straně pozorovat depo zdejší parní úzkokolejky. Po této trati jezdí v dvouhodinovém intervalu v režii společnosti DB Regio vlaky kategorie Regionalbahn (osobní vlaky), označené jako linka RB 61, vedené motorovými vlaky Desiro, proložené navíc vlaky Regionalexpress (spěšný vlak) linky RE 2, na které jsou nasazované dvoudílné naklápěcí motorové jednotky, zvané „Regio-Swinger. 4 páry těchto vlaků pokračují dále ze Žitavy do Liberce (2 páry o víkendech až do Tanvaldu), ostatní vlaky končí v Žitavě.

Jako trať č. 234 je v německém jízdním řádu vyznačené železniční spojení Žitavy s Budyšínem (Bautzen) a Zhořelcem (Görlitz) přes Bischofswerdu (samozřejmě s přestupem), avšak při pohledu na to, o jakou se jedná zbytečnou zajížďku, je lepší při cestě do Budyšína využít autobus do Löbau a tam přestoupit na vlak.

Spojení Žitavy s nejvýchodnějším německým městem Görlitz a braniborským Cottbusem zajišťuje trať č. 220 známá jako "Lausitzbahn". Tu také donedávna (dohromady 6 let) provozovala stejnojmenná společnost, která byla součástí koncernu Connex (dnes Veolia) a o víkendech několika svými vlaky také zajížďěla do Liberce. V hodinovém intervalu zde jezdily modrobílé vlaky Desiro a průvodčí nabízel za jízdy občerstvení. Se změnou grafikonu 14. prosince 2008 přišel na trať i nový dopravce, kterým je společnost Ostdeutsche Eisenbahn GMBH (ODEG) působící především v Meklenbursku, v Berlíně a Braniborsku. Tato společnost nyní v tomto regionu provozuje i několik dalších tratí (viz článek o Görlitz). Rozsah provozu, stejně jako možnost občerstvení za jízdy, však zůstal na této trati zachován, avšak nově je označená jako linka OE 61 (namísto původního LB – LausitzBahn). Trať vede ze Žitavy souběžně s hraniční řekou Lausitzer Niesse (Lužická Nisa) severním směrem a než dosáhne Zhořelce, několikrát ji překročí a jednou dokonce vlaky zastaví v polské stanici Krzevina Zgorzelecka, která však slouží k obsluze německé obce Ostritz, odkud je to k nádraží pouze několik metrů po mostě přes řeku. V těchto místech lze také pozorovat rozdíly mezi Německem a Polskem - patrný je zejména viditelný nepořádek v Polsku. Na samotné polské hranici jsou navíc na některých místech vidět i pozůstatky "železné opony" (především za Žitavou je možné vidět zbytky oplocení z ostnatého drátu) a také nevyužívané napojení na polskou železniční síť . Z Görlitz vede trať dále do Cottbusu severozápadním směrem rovinatou krajinou převážně borovými lesy. Ve stanici Weisswasser/O.L. pak navazuje muzejní lesní úzkokolejka do Kromlau a Bad Muskau. Zajímavý je také tarif, který na této trati platí. V úseku Zittau – Spremberk platí tarif ZVON (Zweckerbund Verkehrsverbund Oberlausitz-Niederschleissen – Dopravní svaz Hornolužicko-dolnoslezský) a v úseku Spremberk – Cottbus platí tarif VBB (Verkehsverbund Berlin-Brandenburk – Dopravní svaz Berlínsko-Braniborský). Jízdenku z jednoho dopravního svazu (tedy, z našeho pohledu, integrovaného dopravního systému) lze zakoupit u průvodčího ve vlaku nebo v zákaznických centrech společnosti DB.

Další žitavskou tratí, resp. tratěmi, jsou dvě, převážně souběžně vedoucí peážní tratě – jedna německá a druhá česká. Začneme tedy tou druhou. Jedná se o trať v knižním jízdním řádu označenou č. 089, která vychází z Liberce a vede přes Chrastavu nejprve do Hrádku nad Nisou, kde jsou některé vlaky ukončeny. Trať je jednokolejná, avšak vede na dvoukolejném tělese. Druhá kolej zde přitom nikdy položena nebyla. Zajímavostí této trati je, že vede hned po území tří států. Za Hrádkem se totiž po přejetí státní hranice ocitáme nejprve v Polsku. Trať je v tomto úseku ve velmi špatném stavu a vlaky se tu pohybují doslova "krokem", přitom z polské strany nelze v nejbližší době očekávat nějaké zlepšení. Po projetí malé vesničky Porajóv následuje viadukt přes hraniční řeku Lužickou Nisu a ocitáme se v Německu. Než vjedeme do žitavského železničního uzlu, tak se k nám ještě z pravé strany přimkne zdejší "úzkokolejka", která tuto trať následně úrovňově překříží a po chvíli zastavujeme u 1. nástupiště, kde bylo po výstupu nutné ještě před vstupem do Schengenského prostoru projít pasovou kontrolou. Další kuriozitou, a zároveň velkou výhodou, je, že tato stanice je pro vlaky ČD jedna za dvou, která je vedena jako vnitrostátní tarifní bod. Druhou najdeme v polských Glucholazech na trati č. 292, která je též peážní. Trať dále pokračuje souběžně s německou tratí č. 235 do Mittelherwigsdorfu, kde se odděluje a pokračuje jihozápadním směrem opět k české hranici a po překonání následuje ihned stanice Varnsdorf, kde veškeré peážní vlaky Českých drah z Liberce končí. Pod tímto číslem sice trať pokračuje dále do Rybniště, v tomto úseku však samostatně pendlují "motoráčky" v hodinovém až dvouhodinovém intervalu. Tato trať je však v německém jízdním řádu vedena z Liberce i jako trať č. 236, zvaná "Mandaubahn", jen s tím rozdílem, že na úseku ze Žitavy do Varnsdorfu jsou zde uvedeny zastávky Mittelherwigsdorf, Hainewalde a Grossschönau (v českém jízdním řádu nikoli, neboť zde projíždějící vlaky ČD na těchto zastávkách nestaví). Z Varnsdorfu pak trať s tímto označením odbočuje na sever, míjí zastávku Varnsdorf město, která se nachází ve větší blízkosti centra, a po překonání hranic se vlaky opět dostávají do Německa. Zakrátko následuje dnešní konečná stanice Seifhennersdorf. Opuštěná staniční budova je tu poměrně veliká a dnes pouze připomíná kdysi veliký význam této tratě. Takovýto obrázek je ale v současné době vidět v různých stanicích po celém Sasku.

Ještě v roce 2006 odsud pokračovaly o víkendech dva páry osobních vlaků přes Leutersdorf do Eibau, s grafikonem 2006/2007 však byly zrušeny a trať je zřejmě bez využití. Vlaky tu provozuje společnost SBE (Sachsisch- Bohmische Eisenbahngeselschaft GmbH) v ČR zastoupená společností Railtrans s. r. o. a některé jsou vedeny až z Liberce. Tyto vlaky původně Varnsdorf projížďěly, po zavedení zastavování pak bylo zajímavostí, že když sem cestující chtěl tímto vlakem jet z Liberce, musel cestou projít dvojí pasovou kontrolou (nejprve v Žitavě a pak ještě při výstupu ve Varnsdorfu).

Osobní vlaky této linky, označené jako linka "SBE" jezdí v nepravidelném intervalu a jsou vedeny většinou téměř historickými motoráčky Uerdingen, které jsou u nás označené jako řada 815 (včetně jednoho zmodernizovaného, který jezdí převážně pouze na německém úseku Zittau – Seifhennersdorf), avšak objevuje se tu i novější vůz VT 43.

Je vidět, že provoz na této trati, resp. tratích, je velmi složitý a je potřeba jej výrazně zjednodušit. Nevýhodou je, že po trati jezdí dnes dva dopravci s odlišnými tarifními podmínkami. Vlaky ČD navíc na německém území, s výjimkou Žitavy, nezastavují. To bylo zřejmě hlavním důvodem, proč spolková země Sasko a Liberecký kraj vypsali společné výběrové řízení na nového provozovatele osobní dopravy. Podle posledních informací jej nakonec vyhrála společnost Vogtlandbahn, která provozuje osobní vlaky v okolí měst Zwickau a Plauen a také s nimi mj. zajíždí do Chebu, Mariánských Lázní nebo Karlových Varů. Motorové vlaky Desiro by se tu měly objevit od prosince 2010, v úseku Liberec - Varnsdorf v hodinovém a na dvou odbočných větvích do Seifhennersdorfu a Rybniště v dvouhodinovém taktu. Počítá se s platností tarifních podmínek dvou integrovaných dopravních systémů - jednak systému ZVON, jednak nově vznikajícího IDS Libereckého kraje. Personál by měl mluvit jak česky, tak i německy. Do budoucna však bude nutné vyřešit stav trati na polském území mezi Hrádkem a Žitavou. Uvažuje se dokonce i o výstavbě zastávky v Porajóvě. Dále by mohlo být zavedeno zastavování vlaků ve Varnsdorfu – městě, neboť odsud je to přeci jen blíž k centru a samotná zastávka se nachází nedaleko zdejšího sídliště. Kromě Desir by se tu pak mohly časem objevit i Regio – Sprintery. Propojení tramvajových a vlakových kolejí u nádraží v Liberci by umožnilo zajíždění vlaků až k dopravnímu terminálu Fügnerova obdobně, jako v saském městě Zwickau.

Pro úplnost ještě dodám, že z Liberce do Žitavy přijel první vlak Saských královských státních drah (SaStB) 1. 12. 1859, dále Saské státní dráhy otevřely 15. srpna 1871 trať Zittau - Varnsdorf a 15. září 1876 úsek Eibau - Varnsdorf. Poslední dvě zmiňované tratě tak navázaly ve Varnsdorfu na již dříve zprovozněnou trať České severní dráhy z dnešního Děčína do Varnsdorfu (16.1.1869).

Opravdovou lahůdkou nejen pro dopravní fanoušky je však zdejší "Zittauer Schmalspurbahn", tedy turistická "úzkokolejka" s celoročním parním provozem. Trať má rozchod 750 mm a je provozována společností Sachsisch-Oberlausitzer Eisenbahngeselschaft (SOEG) celkem na dvou větvích. Společným úsekem je asi 9 km dlouhá trať do Bertsdorfu, kde se dělí do dvou směrů na Kurrort Oybin a Kurrort Jonsdorf. Obě větve jsou pak dlouhé přibližně 4 km. Součástí těchto úzkokolejek byla i trať do dnešní polské Bogatyny, Heřmanic a Frýdlantu v Čechách (v celém úseku nikdy osobní vlaky nejezdily, vždy se přestupovalo v Heřmanicích), která je však v celé délce řadu let zrušená.

Trať začíná na žitavském hlavním nádraží, přičemž historické nástupiště o dvou kolejích a správní budova, kde lze koupit jízdenky, upomínkové předměty a získat informace, se nachází vlevo od staniční budovy, zatímco vpravo je depo. Mezi manipulační tratí do depa a staniční budovou je pak vklíněn autobusový terminál. Projíždí-li vlak kolem něj, dává o tom vědět návěstním zvoncem, díky němuž má trať přezdívku "Bimmelbahn", tedy zvonková dráha.

Po opušťění zdejšího nástupiště trať nejprve vede souběžně s tratí do Liberce, úrovňově jí překříží a začne klesat k zastávce Zittau Haltepunkt. Za touto zastávkou se kdysi oddělovala zmíněná trať do Frýdlantu. Poté se přiblíží k polské hranici, stočí se vpravo, podjede viadukt trati do Liberce a následuje zastávka Zittau Süd. Za ní se nachází zajímavý přejezd přes ulici Südstrasse, který je přímo na mostě přes řeku Mandavu. Poté ještě překříží ulice Hochwaldstrasse a Humboldtstrasse a ze dvou třetin tak dokonale obkrouží celé město. Dále se prudce stáčí doleva a pokračuje na jihozápad do Bertsdorfu, kde se oddělují obě větve a je zde též budova historické výtopny. V tomto úseku se též nacházejí zastávky Zittau Vorstadt, Olbersdorf Niedersdorf a Olbersdorf Oberdorf.

Z Bertsdorfu pak vpravo pokračuje větev do příhraničního lázeňského městečka Kurort Jonsdorf, zatímco levá větev do taktéž lázeňského Kurort Oybinu. Obě větve vedou většinou romantickými lesními úseky. Koncové nádraží v Oybinu je pak vklíněno mezi pískovcové skály a nachází se zde též malé železniční muzeum.

Odtud lze pak díky pečlivému značení zdejších turistických stezek podnikat různé pěší výlety po okolí plném skalních měst a díky zmíněným několika blízkým hraničním přechodům je i možný návrat do ČR pěšky.

Zdejší provoz je čistě turistický, neboť pro normální dopravní obsluhu v této oblasti slouží souběžně vedoucí četné autobusové linky s poměrně slušnými intervaly. Po tratích jezdí denně několik párů vlaků tažených většinou parní lokomotivou. Osobní vozy s otevřenými plošinami jsou velice pohodlné a ve vlaku bývá zařazen i vagon pro přepravu invalidů na vozíku a rovněž bufetový vůz. Ojediněle se tu však objevuje i stařičký "motorák" z výtopny v Bertsdorfu. Ve vlacích jsou rovněž uznávané jednodenní síťové jízdenky Libnet+.

V okolí Žitavy je v provozu poměrně mnoho regionálních autobusových linek, které jsou součástí integrovaného dopravního systému ZVON. V celé tarifní oblasti ZVON jsou autobusové linky značeny číselnou řadou přibližně 1 – 200, zatímco městské linky jsou v některých městech značeny písmeny. Žitavská oblast má číselnou řadu 1 – 70 a dopravcem je zde společnost KVG sídlící v Žitavě. Spojení se vzdálenějšími oblastmi zajišťují především linky č. 21 (Zittau – Görlitz), 22, 27 (Zittau – Löbau) a 51 (Zittau – Ebersbach). Do nejbližšího okolí také zajíždějí žitavské městské linky. Mezinárodní linka odsud nevychází žádná (s Českou republikou funguje pouze železniční spojení, do Polska téměř žádné). Vozový park se skládá většinou z různě starých dvoudvéřových nízkopodlažních autobusů MAN, avšak jsou zde k vidění i linkové autobusy Volvo, patnáctimetrové Setry nebo malé vozy dodávkového typu.

Centrálním přestupním bodem je v Žitavě, jak jsem již zmínil, terminál u hlavního nádraží. Nachází se tu dohromady 6 nástupišť s kasselskými obrubníky a nechybí ani moderní informační systém zobrazující odjezdy jednotlivých spojů. Další významnou zastávkou je M.-Wehnert-Platz, kde je většina regionálních linek ukončena.

Zdejší městskou dopravu zajišťují tři městské linky, označené písmeny A, B a C. Provozuje je dopravce KVG, jsou okružní a kromě samotného centra města obsluhují i nejbližší okolí. Jejich trasy se na několika místech střetávají. Díky tomu je zajišťěn vzájemný přestup (např. na zastávkách Hochschulle, Ottokarplatz, Klosterplatz v centru města či v terminálu u hlavního nádraží).

Linka A obsluhuje mj. také severní část města v oblasti za hlavním nádražím a dále zajíždí na západ od města do obcí Pethau, Hornitz a k jezeru Olbersdorfer See. Linka B zas velkým okruhem obsluhuje západní a jižní část města a dalším okruhem zajíždí na východ k nemocnici a zdejší zoologické zahradě. Poslední linka C se nejprve z centra stáčí souběžně s úzkokolejkou na jihovýchod a pak souběžně s regionální linkou č. 7 na jih, kde okruhem obslouží obce Eichgraben a Hartau.

Na městské linky jsou nasazovány většinou dvoudveřové nízkopodlažní autobusy MAN, mj. vybavené označovači jízdenek dvojího typu – staršími německými hranatými a českými žlutými značky Mypol, které jsou rozšířené v českých provozech MHD. Nástup do autobusů je pouze předními dveřmi a jízdenku lze také zakoupit u řidiče. Interval všech linek MHD je na tak malé město poměrně slušný - v pracovní dny po většinu dne 30 minut, o víkendech (v sobotu cca v rozmezí 10 - 18 hodin, v neděli 13 - 18 hodin) 60 minut, v ostatních případech je nepravidelný.

Na nezájem cestujících, z nichž převážnou většinu tvoří důchodci, si zdejší autobusy rozhodně stěžovat nemůžou.

V celé oblasti Horní Lužnice a Dolního Slezska platí tarif integrovaného dopravního systému hornolužicko - dolnoslezského, označený zkratkou ZVON (Zveckerbund Vehrkersverbund Oberlausitz-Niederschleissen). Jednotlivá jízdenka na MHD vyjde na 1,30 Euro (zlevněná na 0,90), při pořízení jízdenky pro 4 jízdy za 4,40 (3,10) Euro je poskytnuta na jednotlivé jízdné 15% sleva a jízdné tak vyjde na 1.10 Euro (0,78). Jednodenní jízdenka stojí 3 Eura (2,50) a jednodenní skupinová pro 5 osob stojí 6,50 Eur. V nabídce jsou také různé měsíční či roční jízdenky.

Výhodné je pak použití síťových jednodenních jízdenek Sachsen - Ticket a Euro - Niesse - Ticket, které lze použít i při cestách po Libereckém kraji a na některých autobusových linkách v Polsku. Českou obdobou je pak jízdenka Libnet+, která má několik variant. Libnet1 pro 1 osobu je k dostání za 130 Kč, Libnet+5 pro 5 osob za 260 a Libnet+kolo za 90Kč.

... bych se chtěl trochu podělit o vlastní dojmy z návštěvy tohoto regionu v únoru 2008. Ačkoli nejen jej postihnul v 90. letech mohutný odliv obyvatel, snaží se nedávat to příliš najevo. Všude je čisto a jak město, tak i okolní vesnice jsou velice udržované. Dopravní obsluha je také na velmi dobré úrovni, autobusy jezdí poměrně často a jízdní řády jsou přehledné. Během výletu úzkokolejkou jsem měl v plánu po příjezdu parním vlakem do Kurrort Oybinu návrat do ČR pěšky. Trochu jsem měl přitom strach, zda nezabloudím, avšak když jsem spatřil pečlivě značené turistické stezky, obavy vzaly rázem za své.

O to smutnější byl pak návrat do Čech přes zrekonstruovaný hraniční přechod Kurrort Luckendorf / Petrovice. Na rozdíl od Luckendorfu byly Petrovice zanedbané a díky tomu, že u nás se ještě hodně topí hnědým uhlím, také zapáchaly. Autobus sem zajížďěl z Jablonného pouze 2x denně (o víkendu vůbec) a o půl hodiny mi ujel, takže jsem musel jít až do Jablonného na vlak pěšky. Poznal jsem tak alespoň, že u nás je toho ještě velmi mnoho ke zlepšení.

Časopisy Železničář, Železniční magazín, webové stránky dopravního svazu Zvon a web "MHD zastávka"