Poklidné a čisté město Sliven se 100 000 obyvateli najdeme na úpatí pohoří Stará Planina asi 130 km západně od Burgasu a 200 km od Sofie. Město leží na důležité železniční trati Burgas - Sliven - Dabovo - Kazanlak - Sofie a několikrát za den má rychlíkové spojení jak s pobřežím, tak i s hlavním městem Sofií. S ohledem na poměrně zdlouhavé spojení, má větší význam pro spojení se světem autobusová doprava a "maršrutky".

Sliven sice neoplývá památkami, ale díky krásné poloze na úpatí Staré Planiny je odpradávna cílem cestovatelů. Město je připomínáno již od 12. století jako významná křižovatka obchodních cest. Později proslulo jako "město stovky vojvodů", pro velké množství skupin hajduků (zbojníků). V 19. století se ve městě začal rozvíjet textilní průmysl, později také dřevozpracující, strojírenský a potravinářský. Dnes bohužel značná část průmyslu nepracuje.

Historických památek se ve městě zachovalo poskrovnu, domy v centru pocházejí většinou z devatenáctého a počátku 20. století. Pamětihodností je však 600 let starý mohutný jilm na pěší zóně, nedaleko radnice. Za osmanské nadvlády se jeho větve často prohýbaly pod těly popravených vlastenců, dnes je paradoxně oblíbeným srazištěm zamilovaných.

Prvořadým turistickým lákadlem Slivenu jsou však "Modré skály". Centrální bulharské pohoří Stará Planina má v této oblasti převážně lesnatý charakter s vrcholy výšky kolem 1000 - 1300 metrů. Část hor u Slivenu má však výrazný skalnatý až vysokohorský charakter, strmé holé skály jen tu a tam porostlé křovím a trávou se zvedají přímo za posledními domy města. Celá oblast je plná vzácné flóry a fauny, v těžko dostupných roklích je mnoho vodopádů a peřejí. Celá oblast je již od roku 1980 rezervací a prvořadým turistickým cílem obyvatel města jeho návštěvníků. A proč tato část pohoří dostala název Modré skály? Zejména vpodvečer při západu Slunce dostanou totiž hory zvláštní namodralý opar.

Trolejbusový provoz ve Slivenu byl otevřen 24. května 1986 na lince č.18 SPTUM Ivan Gradev - sídliště Djuleva reka. Další linka č. 20 byla otevřena 7. listopadu 1986 mezi Djuleva reka - Tano Vojvoda a linka č.1 z centra (Tano Vojvoda) k nádraží dne 1. května 1987. V ten samý čas byl zahájen provoz linky č.118 nádraží - Djuleva reka, která však jezdila pouze o víkendech a provoz linky č.18 byl omezen na pracovní dny. Později byla dokončena ještě trať do sídliště Slivenska komuna (linka č.7) a mírně prodloužena linka č. 1 z konečné T. Vojvoda na konečnou KVARC. Tato trať však nebyla v roce 2006 evidentně již delší dobu používána, údajně pro slabé napájení úseku.

Pro zahájení provozu bylo dodáno přímo z Ostrova 15 vozů 14Tr06 a 2 starší trolejbusy Škoda 9TrHT28 (č.148-149, r.v. 1980), které sloužily jako školní vozidla. Tyto vozy pocházely ze Sofie.Později, zřejmě v letech 1988-89, byly dodány další trolejbusy 14Tr jak z výroby, tak i předány ze Sofie (patrně 6 kusů).

Na počátku devadesátých let bylo ve stavu na 28 vozidel, v roce 2006 bylo provozních asi 19 vozidel, další 4 vraky byly kanibalizovány ve vozovně. Původní barevné provedení bylo modrobílé, dnes převládá nová žlutozelená kombinace. Vozy 9Tr byly šrotovány již v polovině devadesátých let, jako školní vozidlo pak sloužil vůz č. 329, který měl částečné dvojité řízení.

Vozový park 2006 (patrně neúplný):
Provozní vozy: 300, 302, 305, 306, 307, 310, 312, 313, 315-319, 321-325, 327, 329.
Šrotové vozy: 301, 303, 308, 309.

Trolejbusová vozovna byla vybudována v jižní - průmyslové části města blízko konečné SPTUM Ivan Gradev. K vozovně a konečné paradoxně míří dvě souběžné tratě, každá po jiném břehu říčky (linka č.18 a 3). Po krachu místních podniků jsou linky minimálně využívány. Síť napájí dvě měnírny, jejichž technologické vybavení bylo údajně dodané z pražského ČKD.

Trolejová síť vcelku rovnoměrně pokrývá město, ovšem intenzita provozu není nijak vysoká a odráží poklidnou atmosféru města. Trolejbusům konkurují časté maršrutkové spoje. Jízdenky v ceně 0,60,-leva ve vozech prodávali průvodčí.

Několik dní strávených ve Slivenu umožní českému příznivci turistiky vcelku zajímavý pohled na zdejší turistiku, ještě minimálně zatíženou vzory ze "západu." Vyjeli jsme takhle dopoledne sedačkovou lanovkou pod Kulatu, prohlédli si zdejší rekreační středisko a rozhodli se pro túru do nitra hor.

První věcí, které si turista všimne pásového značení, které se svou kvalitou zdaleka nemůže českému rovnat. Pokud český turista, se schematickou mapkou z Infocentra vstoupí do lesa, zajásá vidouc známé značky. Po několika stech metrech se však nadšení změní v zoufalství. Zelená značka se zčistajasna změní v modrou, ke které se přidá zelená, ač na mapce po ní není vidu. I jde tedy český turista dále do hlouby lesa, doufaje že směrové ukazatele ho na rozcestích navedou. Ale ouha, letité ukazatele tu sice jsou zpola pohlcené stromem, ovšem cíle cest které ukazují, neodpovídají těm na mapce.

Co s tím?? Řešením je zeptat se piknikujících Bulharů, středoškolských profesorů. Po obtížné domluvě - kdysi povinná ruština byla již oboustranně zapomenuta a jiným cizím jazykem Bulhaři nevládnou, turistu posílají jedním směrem. Samozřejmě špatně - po hodině bloudění, se Čech - turista vrátí na to samé místo s vyčítavým pohledem. To však Bulhaři ignorují, přežvykující salám a s polní flaškou rakije pouze kroutí hlavou nad mapkou, kterou jim turista znovu strčil pod nos. Zoufalá konverzace teprve začíná: "Cože, proč chcete jít do Slivenu přes sedlo a pak druhým, souběžným údolím se teprve vrátit do města? Co je to za nápad? Dejte si s námi rakiji a pak jděte nejkratší cestou na autobus! A my vlastně stejně pořádně nevíme, která cesta na sedlo vede a v té mapě se vůbec nevyznáme, takže vám vlastně ani nepotvrdíme, kdeže vlastně jste." :-)

Nezbývá než se spolehnout na intuici. Ta nakonec po dlouhé vysilující cestě vyprahlým lesem nás šťastně dovede do druhého údolí, do blízkosti lesní chatrče, kde zrovna piknikuje skupina pravých bulharských turistů. Dostáváme na posilněnou doušek rakije a v družném hovoru s nimi scházíme údolím Novoselské řeky, která se žene úzkým kamenitým údolím rychle ke Slivenu. Naši průvodci nám ukazují i zdejší vodopády. Nejzajímavější nás však teprve čeká. Pusté údolí je nad Slivenem oživeno několika domky, u nichž se nachází "bary", česky řečeno prehistorické pračky. Jedná se o koš z latěk zapuštěný do země, ve kterém se pod neustálým silným proudem vody z řeky propírá prádlo. U jednoho domu byla voda k baře přiváděna dokonce několik desítek metrů dlouhým vysokým betonovým korytem. Tyto pračky lze v Bolharsku spatřit údajně již jen na dvou místech, údolí Novoselské řeky je jedním z nich. A na závěr doporučení, Modré hory jsou beze sporu nádherným turistickým místem, jen se zde nespoléhejte jen na turistické značení. Mohlo by se vám to vymstít.

Na severovýchod od Slivenu a Modrých skal se rozkládá v lesnatých údolích Staré Planiny jedna z nejodlehlejších oblastí v Bulharsku bez rušivých vlivů civilizace. Tiché horské osady ukrývají mnoho z původní dřevěné architektury, zdejší obyvatelé si za turecké nadvlády dokázali udržet jistou míru autonomie. Pokud se ve Slivenu při svých cestách zastavíte, nezapomeňte navštívit jedinečné okolí městečka Žeravna a Kotel.

Vrátit se na začátek stránky.