Druhým polským dolnoslezským městem, které kdysi provozovalo tramvajovou dopravu je Legnica (německy Liegnitz), okresní město s 107 000 obyvateli vzdálené asi 55 km severně od Jelení Hory. K významným dějinám zdejšího piastovského hradu patří pohroma mongolského tažení na Evropu (bitva na Legnickém poli) v roce 1241 a prohra Napoleonské armády při svém ústupu z Ruska v roce 1813.

Koncem 19. století byla Legnica krajským městem s 85 tisíci obyvateli a město bylo považované za "zahradu Slezska". V té době se místní rozhodli o výstavbě městské tramvajové sítě. Berlínská společnost, která obdržela koncesi na provozovaní tramvají, uvedla do provozu 18. ledna 1898 tři linky, které se stavěly téměř dva roky. Toto datum je považováno za začátek historie MHD v Legnici.

Z důvodu nízkých příjmů oproti původním předpokladům, byl již 31. ledna 1900 zastaven provoz linky III (0,7 km), na které byl nejmenší počet cestujících.

Do 1914 roku probíhaly další práce spojené s dostavbu nových úseků a případnou změnou tramvajových tratí. 9 května 1913 byla otevřena trať do Fridenken Strasse (Jaworzyńská) (dnes Zemědělské Odborné Učiliště). 25 května 1913 tramvaj dojela poprvé do Gross Beckern (Piekary Velké) ulicí Breslauer Strasse (Wrocławskou) kolem městského hřbitova. Byla zrušena okružní linka zastavením provozu na Grenadier Strasse (Hutníků). Nové vedení linek před 1 světovou válkou vypadalo takto:

Délka úzkorozchodné tramvajové sítě (1000 mm) dosáhla 15 km, a vozy jezdily mezi 7 a 21 hodinou večer. V závorkách linek uveden čas jízdy.

V letech 1923 až 1924 byla tramvajová doprava zcela zastavena z důvodu světové krize. Na obnovených tratích (5. července 1924) zůstal systém linek beze změn, s tím že byla definitivně zrušena trať v ulici Hutníků a koleje byly demontovány. Do 2. světové války nedoznala síť podstatných změn. Jen byla prodloužena trať v Hellwig Strasse (Chojnowská) (k železničnímu přejezdu na Sacken Strasse (Boczna). Kromě cedulí, na kterých byl uveden název konečné zástavky, byly jednotlivé linky označeny zvláštním způsobem (stav z 1927 roku).

Linky 1 a 3 jezdily každých 15 minut, linka 3 - po půl hodině

V roce 1937 (přesně 17. září) byla v Legnici slavnostně uvedena do provozu první, a před válkou poslední, autobusová linka mezi dnešní Poznańskou ulicí a letištěm. Provoz byl z ekonomických důvodu zrušen v 1945 po vstupu Rudé Armády.

Na začátku bylo 1940 rozhodnuto o zavedení třetího druhu městské hromadné dopravy v podobě trolejbusů. První linka byla otevřena 10. listopadu 1943 kopírovala tramvajovou linku z nádraží do Siegeshoege (Złotoryjská). Druhá (přesné datum zatím není určeno) spojila centrum města z letištěm a kopírovala částečné autobusovou dopravu. Po převzetí Legnice Polskem, byl zrušen trolejbus na první lince, a druhá trolejbusová linka nahradila autobus. Dva trolejbusové vozy zajišťovaly cestujícím dopravu mezí Poznaňskou a letištěm až do roku 1957. Po likvidaci trolejbusů nebyla doprava nahrazena (nebylo zapotřebí, letiště bylo využívané sovětskou armádou jen pro vojenské účely - Legnica byla v hantýrce zvána "malou Moskvou", protože od skončení 2 světové války až do roku 1992 zde bylo sídlo Sovětské Armády Sever a polovina obyvatel města byli Rusové). Odsud těž sovětská armáda zahájila v srpnu 1968 ostudné tažení na Československo.

Druhá světová válka nezanechala na majetku města vetší hmotné škody. Hlavní tažení Rusů šlo na Wroclaw a Bolesławiec. Bohužel, ihned po osvobození města Rudou Armádou neznámý (nebo známý?) žhář obrátil část středu města v trosky. Proč? Msta? Neví se, jak se tomuto pyromanovi dařilo tak rychle měnit svou lokalitu - stejný scénář proběhl v roce 1945 i dalších městech - Elbląg, Słupsk, Gorzów Wielkopolski, Koszalin, Olsztyn a dalších, které válka ušetřila.

Taktéž po odstranění škod, tramvaje se poprvé rozjely 31. října 1945 a to ihned na třech linkách, které byly už řádné očíslovány:

Vozový park se skládal z 11 motorových a 7 vlečných vozů.

V září 1946 byla dána do provozu další linka:

Po měsíci z personálních důvodu (odsun Němců, kteří většinou tvořili posádku městské dopravy) byl provoz zastaven, opět otevřen až 18. května 1947 a zase naposledy zavřen 1. září 1949. V roce 1947 byla prodlužena linka 2 do Piekar. Další změny tramvajových tratí byly provedeny teprve v 50. letech. V roce byla 1952 tramvajová linka č.1 prodloužena k nové měděné huti v jižní části města. Zajímavostí je, že zdejší jediná opravdová smyčka byla lokalizována asi 600 m od hlavní brány podniku, ačkoliv po pravé stráně silnice byly jen louky a v prodloužení toho úseku nebyly žádné překážky. Socialistické hospodářství, to byla síla! Kromě drobných oprav kolejí v Jaworzyńské ulicí a generální opravě vozovny Wrocławská, to byla poslední investice do tramvajové dopravy. Od této doby provoz jen chátral - maximální délka tramvajové sítě dosáhla 15,0 km (celková délka kolejí v Legnici byla 18,7 km, včetně zrušených úseků za Němců a na konci 40 let.)

Díky centrálnímu pokynu vlády bylo rozhodnuto na začátku 60. let o likvidaci tramvajového provozu v Legnici (stejně jako krkonošské tramvaje v Jelení Hoře). Ačkoliv v 1. pololetí roku 1961 byla zcela přestavěna smyčka u hlavního nádraží, proces demontáže MHD se začal. V červnu 1968 dorazila naposledy tramvaj do Nových Dvorů na lince č.3. Na místě rušené trati byla ihned zavedena autobusová doprava.

Poslední tramvaj na lince č.1 do "hutí" vyjela 9. března 1969, kdy byl oficielně zrušen veškerý tramvajový provoz. V městě jsou dodnes v provozu autobusové spoje, které na meziměstských linkách jezdí do Złotoryji, Głogowa, Lubina a Prochowic.

První vlaštovkou téměř po 35 letech je projekt rychlé tramvaje s částečným využitím stávající železniční tratě ("kočkopes") mezi hlavním nádražím a Piekarami. První úsek vede po železniční trati Legnica - Jawor do zastávky Legnica Piekary a dále po 1,2 km zcela nové, čistě tramvajové trati do centra sídliště. Je třeba říci, že zatím jsou to jen plány, ale jestli přístup Polských státních drah (PKP) v otázce privatizace likvidovaných tratí bude stejný jak v případě Jizerské dráhy Szklarska Poreba - statní hranice ČR - asi z tohoto zajímavého projektu nebude nic.

Po tramvajích zbyl památník - stará tramvaj 5N v roce 1998 přivezená z Elblagu před starou vozovnu (dnes obchodní centrum) a několik desítek růžic na zdech domů, podle kterých tramvaj dříve jezdila. Poslední úsek kolejí uvidíte ještě dnes v okolí mostu přes Kaczawu ve Wroclawské ulici. Zajímavosti je, že v Legnici nebyly od poloviny 50.let, kdy byl vyměněn starý německý vozový park za "hezké" 5N, používány vlečné vozy. Provoz byl obstaráván sólo motorovými vozy. Dnešní Legnica, 110 tis. metropole měděné pánve, již není zahradou Slezska, a okolí města je zpestřeno velkým množstvím "hezkých" paneláků 70.let. To už se nevrátí...

Citace z článku z "Gazety Robotniczej" z února 1967 týkající se legnických tramvají. "(...) Tramvaje jsou přežitkem ve všech městech, kde doposud plnily důležitou úlohu v městské hromadné dopravě, a budou systematický mizet z našich měst. O osudu legnických tramvaji je už také rozhodnuto. (…) Důležitým cílem, který očekává na rychlé rozhodnutí, je dovoz zaměstnanců do Huti Mědi a legnické Strojírny. Efektivní dopravu zajistí jen autobus. (...)"