Gabrovo - město humoru

Gabrovo - město se 67 000 obyvateli se nachází nedaleko geografického centra Bulharska, položené na severním úbočí pohoří Stará planina. Toto 240 km dlouhé pohoří táhnoucí se od východu na západ rozděluje Bulharsko na dvě části. Přes hřeben, který dosahuje ve svých nejvyšších partiích výšky až 2300 metrů, vede pouze několik přirozených přírodních přechodů. Jedním z mála je legendární průsmyk Šipka, kde v roce 1878 spojená rusko - bulharská vojska odolala turecké přesile, což v důsledcích umožnilo vyhlášení novodobého bulharského státu. Pod průsmykem v údolí řeky Jantry, obklopené lesnatými vrcholky Staré Planiny, se nachází Gabrovo.

Město bylo založeno v 15. století, největšího rozmachu však dosáhlo v 19. století. Jméno město dostalo podle stromu - habru (Gabar), pod nímž si kovářskou dílnu založila legendární postava města - kovář Račo. Jeho počin vedl k rozmachu řemesel ve městě, v 19. století zde pracovalo na 800 dílen poháněných vodou. V roce 1835 v Gabrovu založili první bulharskou střední školu, v roce 1862 zde vznikla první textilní továrna. Pro velké množství textilních závodů se později městu říkalo bulharský Manchester. Gabrovo je dnes známo díky festivalu humoru, kde jsou pravidelnými a vítanými hosty humoristé z Česka.

V okolí města je k navštívení velkolepý památník bitvy v průsmyku Šipka a také Národopisný skanzen Etara, který představuje 26 bývalých řemeslných gabrovských dílen, z nichž některé jsou dosud originálně poháněny vodou.

Vznik trolejbusového provozu v Gabrovu patří do doby trolejbusového boomu v Bulharsku na konci osmdesátých let minulého století. Trolejbusy se ve městě rozjely v roce 1987. Celkem bylo dodáno do Gabrova 33 trolejbusů sovětského typu ZIU 9, dnes (2006) jich má dopravní podnik ve stavu 13(?), přičemž je nasazováno na čtyři trolejbusové linky pouze 7 vozů.

Trolejová síť je relativně jednoduchá - jedná se v podstatě pouze o radiální trať údolím řeky, spojující průmyslově obytnou oblast na jihu přes centrum s průmyslovou oblastí na severu. Zde odbočuje trať z údolí k západu do největšího sídliště v Gabrovu - Trendafil. V síti je ještě krátká odbočka z Běloruského náměstí do Alexandrovy ulice - ta je však již patrně delší dobu odpojena od sítě. Nedokončena zůstala důležitá přímá trať ze sídliště Trendafil hustě obydlenou oblastí podél ulice Mogileva do centra města. Linii trati je možné sledovat dle opuštěných tahových sloupů. Dnes tudy jezdí autobusová linka č.1 v intervalu několika minut.

Patrně z důvodu chybějícího vozového parku a dnešním podmínkám nevyhovujícího vedení trolejové sítě, dnes městskou dopravu zajišťují autobusy. Kromě starších autobusů Ikarus (krátké i dlouhé), které jsou převážně nasazovány na vedlejší linky, má dopravní podnik k dispozici flotilu "ojetých" nízkopodlažních autobusů MAN. Ty jsou převážně nasazovány na elitní linky 1, 2 a 4. V autobusech a trolejbusech pracují průvodčí, v roce 2006 stálo jednorázové jízdné 0,40 leva (1 leva = 15,-Kč).

Trolejbusové linky mají čísla 31, 33, 34, 36. Provoz na lince 31 zajišťují dva vozy (v den naší návštěvy 7.8.2006 vozy 316 a 320, na lince 34 byl pak v provozu jediný vůz, 322. Tato linka je v provozu pravděpodobně pouze v ranní a odpolední špičce, dopoledne byl trolejbus odstaven na jedné ze zastávek na sídlišti "Rusevci" (že by v místě bydliště řidiče?). Na linkách 33 a 36 jsme potkali vozy 313, 314, 317 a 318. Tyto linky jsou provozovány v pracovní dny v intervalu 20 minut - linka 36 v období 6 - 8 a 16 - 18, linka 33 pak od 8 do 16 a od 18 do 21 hodin. Provoz obou linek se tedy navzájem doplňuje, vozy jsou společné pro obě linky. O víkendu jezdí pouze linka 36, od čtyř do sedmi po hodině, pak po 15 minutách do 21 hodin, poslední dva spoje jedou v době mezi devátou a desátou hodinou večer. Linka 31 pak jezdí pouze v pracovní dny mezi šestou hodinou ranní a šestou hodinou večerní, interval je většinou 20 minut, pouze dopoledne pak 40 minut. Dodejme jen, že tyto informace pocházejí z jediných dvou zastávkových jízdních řádů, které jsme během jednodenní návštěvy dokázali ve městě najít.

Trolejbusový provoz v Gabrovu vznikl na popud vládní ekologické politiky na konci osmdesátých let minulého století. Bohužel měl málo času na rozvoj základní sítě trolejbusových tratí. To je zřejmé v dnešní době, kdy původní hlavní přepravní tahy do chátrajících průmyslových oblastí opadly a autobusové linky na tuto skutečnost mohly lépe zareagovat. Bohužel se zatím zdá, že trolejbusy v Gabrovu relativně důstojným způsobem spějí ke svému zániku, pokud se nestane menší zázrak. Aktualizace k roku 2021: Trolejbusový provoz v Gabrovu napřed od 25.3.2013 pozastaven kvůli rekonstrukcím některých ulic, k 28.5.2015 pak oficiálně zrušen. Vedení města dalo před ekologickou trolejbusovou dopravou přednost plynovým autobusům...

Cesta železnice do horami obklopeného města Gabrovo nebyla vůbec jednoduchá a stojí za to si ji ve stručnosti připomenout. Má spojitost s mimořádným stavebním dílem, jenž dostalo záhy po svém dokončení přezdívku "bulharský Semmering". Trať (Gorna Orjachovica) Veliko Tarnovo - Dabovo (Stará Zagora), je jediná která v centrální části Staré Planiny toto pohoří překonává. Její stavba byla pro nový bulharský stát velmi důležitá, umožnila spojit obě poloviny země železničním spojením bez dlouhé objížďky přes Sofii.

První železniční trať na území Bulharska a osmanské říše (Bulharsko se zcela osamostatnilo až roce 1908) spojila v roce 1866 černomořský přístav Varna s Ruse - velkým přístavem na Dunaji. Z Ruse v roce 1900 dostavěli směrově a sklonově náročnou trať jižním směrem do starobylého města Veliko Tarnovo, položeného na úpatí Staré Planiny. Najít vhodné místo pro nádraží, v zastavěném klikatícím se údolí řeky Jantry nebylo jednoduché. Nádraží nakonec umístili až za město, trať si k němu musela prorazit cestu přes dva tunely a mosty. Díky tomu však jedinečná kulisa města, jehož starobylé domky jsou terasovitě vystavěny nad řekou, získala nové prvky.

Ve Velkém Tarnovu se stavba trati zastavila až do roku 1910, kdy byl otevřen další úsek v délce 46 km do městečka Plačkovci, nacházejícím se pod hřebenem hor. Úsek údolím říčky byl sklonově a směrově náročný, rovněž bylo nutné vybudovat šest tunelů o celkové délce 932 m a několik mostů. To nejhorší však stavitele železnice teprve čekalo. Přímo na hřeben do výšky 883 metrů u stanice Krstec to byl již kousek, ale dostat se tam a pak sestoupit údolím Borušické říčky o 500 metrů níže do stanice Dabovo pod horami, si vyžádalo stavbu dvou železničních smyček, mnoha tunelů a opěrných zdí vysoko v úbočích hor a použití prudkého stoupání 25,5 promile (místy až 31 promile). Celkem 44 km stavitelské hrůzy se sedmnácti tunely (nejdelší 1100 metrů) bylo dokončeno 1. září 1913.

Součástí stavby "bulharského Semmeringu" byla i 17 km dlouhá odbočka od hlavní trati ze stanice Careva Livada do města Gabrovo. Trať místy vede vysoko nad řekou Jantrou, ve skalnatém terénu si stavitelé opět museli pomoci vyražením pěti tunelů o celkové délce 736 metrů. Za účasti bulharského cara Ferdinanda trať do Gabrova otevřeli 29. ledna 1912.

Po téměř sto letech provozu zůstává "bulharský Semmering" důležitou tratí spojující sever a jih země. Trať je dodnes vedena v původní stopě a je elektrifikovaná. Na trati je osobní doprava vzhledem k osídlení poměrně slabá, ani rychlíků tu moc nejezdí. Jediným mezinárodním expresem je noční spojení Bukurešti s Istanbulem. Relativně živá je však nákladní doprava i když komplikace plynoucí z velkých stoupání jsou značné. Poněkud děsivě například vypadá kolejiště stanice Krstec položené z větší části ve značném sklonu.

Související stránky

• Transphoto.org - stránka města Gabrovo na portálu Elektrické městské dopravy
  
  
• Ytram.org- stránka trolejbusového provozu v Gabrovo
  
  
• Obština Gabrovo- oficiální stránky města Gabrovo
  
  
• Československé trolejbusy » Seznam bulharských trolejbusových provozů a doprovodné informace