Jen několik kilometrů od místa, kde řeka Labe opouští Českou republiku, v překrásném prostředí Českosaského Švýcarska, se nalézají půvabné lázně Bad Schandau, skrývající jeden z nejmenších tramvajových provozů v Německu. Lázně byly založeny v 18. století u železitého pramene a od 19. století se staly přirozenou základnou rozvíjejícího se turistického ruchu. Výrazně k tomu napomohlo otevření mezinárodní železnice z Děčína do Drážďan v roce 1851 a zavedení sezónní paroplavby z Drážďan v roce 1837. V Bad Schandau se vlévá do Labe říčka Křinice, která ve svém dolním toku prochází územím Saského Švýcarska. Údolí říčky se stalo pro výletníky snadnou přístupovou cestou do centrální části labských pískovců, což podnítilo vznik penzionů a hostinců. To následně vyvolalo již v sedmdesátých letech 19. století úvahy nad zřízením koňské železnice, ale až v roce 1893 několik vlivných místních občanů založilo "Spolek pro výstavbu a provoz pouliční dráhy s motorovým pohonem z Bad Schandau k Lichtenhainskému vodopádu ".

O rok později Spolek získal povolení ke stavbě od městské rady v Bad Schandau. Zpočátku se vážně uvažovalo o mezinárodní úzkorozchodné trati s parním provozem. Ta měla od Lichtenhainer Wasserfall pokračovat údolím na sasko-české hranice a pak vystoupat na Mezní louku do blízkosti Pravčické brány. Přes Hřensko se pak trať měla po břehu řeky Labe vrátit do Bad Schandau. K dnešní škodě turistů a přátel dopravy však najatá firma "Continentalen Gesellschaft für elektrische Untermehmungen Nürnberg" začala stavět 1. dubna 1897 jen trať k Lichtenhainer Wasserfall a to včetně depa a městské elektrárny. Na začátku turistické sezóny 28. května 1898 byla 8,3 km dlouhá jednokolejná tramvajová trať o rozchodu 1000 mm s napájecím napětím 600 V slavnostně otevřena. Nový dopravní prostředek se na počátku neukázal v dobrém světle, neboť slavnostní jízda tří motorových vozů s váženým obecenstvem a kapelou se neobešla bez několika vykolejení. Šest identických souprav motorového vozu a otevřeného letního vlečného vozu vyrobila Waggon-und Maschinenfabrik AG Bautzen. Pro těleso trati stavitelé jednoduše využili z velké části místní zpevněnou cestu. Maximální rychlost v městské zástavbě byla stanovena na 6 km/h, na širé trati 15 km/h. Jezdilo se jen v letní sezóně od 6 do 22 hodin většinou v dvacetiminutovém intervalu a pro křižování sloužilo 6 výhyben.

Po překonání počátečních problémů se dráha osvědčila a to podnítilo úvahy o jejím prodloužení z Bad Schandau k železničnímu nádraží, ležícímu na druhém břehu Labe. I přes vydání stavebního povolení v roce 1900 nebyl tento záměr pro vysoké náklady realizován. V roce 1906 byl odkoupen do Bad Schandau jeden starší motorový vůz ze Zwickau, další dva zcela nové vozy od výrobce WUMAG z Görlitz byly zakoupeny až v roce 1926. Cestující si jich moc neužili, protože hned v následujícím roce - 26. června 1927 - zachvátil v nočních hodinách tramvajovou vozovnu požár, který zničil veškerý vozový park dráhy. Náhradní autobusová doprava na trati trvala až do 12. srpna, kdy vyjely na trať čtyři zapůjčené vozy od drážďanské Lösnitzbahn. Prvotní úvahy o zrušení dráhy a jejím nahrazení trolejbusovou linkou nebyly naštěstí naplněny. Během zimy 1927/1928 byla vystavěna nová budova depa a 1.dubna 1928 zahájilo šest nových motorových vozů společně s 5 vlečnými vozy od firmy MAN (Maschinenfabrik Augsburg-Nürberg) letní sezónu. V roce 1938 byl na dráze zaveden celoroční provoz, ale na podzim téhož roku došlo k zastavení provozu kvůli válečným událostem. Nepoškozená, ale neudržovaná dráha byla znovu zprovozněna 7. června 1945. Nedostatek prostředků na opravy se provizorně řešil výměnou levé kolejnice za pravou. V roce 1963 došlo ke zkrácení trati v délce asi 300 metrů v centru Bad Schandau kvůli silnému provozu na mezinárodní silnici, kterou dráha přecházela. Koncová zastávka se od hotelu Lindenhof přesunula do lázeňského parku.

Dne 21. června 1969 vykolejil u zastávky Waldhaus motorový vůz a jeho pád z tělesa trati měl za následek těžká zranění 20 cestujících. Následná kontrola odhalila na mnoha místech trati její havarijní stav a provoz na ní byl proto okamžitě zastaven. Tehdejší provozovatel, autobusový dopravní podnik v Pirně, neměl na zprovoznění trati zájem, ale naštěstí si již tehdy místní úřady uvědomily značný význam pro turistický ruch. Městská rada vydala vyhlášku o jejím zachování, okresní úřad v Drážďanech rozhodnutí podpořil a zajistil potřebné finanční prostředky. Tramvaje však mohly celým údolím Křinice znovu projet až 24. května 1974. Obnovou prošel v roce 1977 vozový park, kdy staré vozy MAN z roku 1928 nahradilo pět novějších vozů AEG ze zrušené Lockwitztalbahn v Drážďanech.

V roce 1983 byl po čelní srážce tramvají na širé trati nahrazen dosavadní způsob zabezpečení provozu podle jízdního řádu, způsobem využívajícím tzv. "žezla". Celá trať je rozdělena na tři úseky (červený, zelený a modrý), kterým odpovídají stejně zbarvená žezla, která si předávají řidiči tramvají ve výhybnách.

V prosinci 1985 však opět pro špatný stav traťového svršku došlo k zastavení provozu a následně se objevily ze strany provozovatele snahy o likvidaci dráhy a jejím nahrazení autobusy. Během rozhodování o provedení rekonstrukce naštěstí převážily důvody turistické atraktivnosti a ekologická hlediska, která měla na území Národního parku Saské Švýcarsko, kudy trať vede, velkou váhu. Značnou měrou k aktivitám na záchranu dráhy přispěli místní občané a modelářský klub při Drážďanském dopravním podniku. Práce na rekonstrukci trati se rozeběhly na jaře 1986 a již 16. srpna byl znovu zahájen provoz mezi Lichtenhainer Wasserfall a zastávkou Waldhaus. V některých úsecích došlo k výměně kolejnic a trať se více přimkla k pravé straně silnice, trakční vedení prošlo rekonstrukcí. V celé své délce byla trať zprovozněna až 3. srpna 1990.

Modernizace dráhy a poslední zastavení provozu proběhlo na přelomu let 1993/1994, kdy byla rekonstruována koncová stanice Lichtenhainer Wasserfall a přilehlý úsek trati. Díky výrazné dotaci od spolkového ministerstva životního prostředí vznikla během rekonstrukce na střeše vozovny sluneční elektrárna využívající fotovoltaických článků o ploše 325 m2. Její provoz v pozdějších letech prokázal, že je v letních dnech schopna pokrýt celkovou spotřebu dráhy až z 47%. O momentálním výkonu sluneční elektrárny podává informaci displej, umístěný na vnější zdi vozovny.

Modernizací v té době prošel i vozový park. V letech 1985 až 1987 byly pořízeny 4 přípojné vozy typu Gotha B 2-62 z Halle a Lipska, k nim byly z Plavna v roce 1992 zakoupeny dva kusy vozů Gotha ET 57 a o tři roky později další dva, vozy jsou dnes označené 1 - 4. Před zařazením do stavu dráhy prošly modernizací a společně s přípojnými vozy Gotha B 2-62 zajišťují dnes veškerou dopravu na trati. Za pěkného počasí se s nimi v sezóně běžně setkáte v soupravě složené z motorového vozu a dvou vlečných vozů. Jeden z nich, motorový vůz číslo 3, měl zajímavý osud - v letech 1958-1964 totiž před svým nasazení v Plavně sloužil na trati jediné krušnohorské "tramvajové" lokálky z Klingenthalu u Kraslic do Sachsen-Georgenthalu. Ke zvláštnostem v historii trati patří měsíc trvající zapůjčení nízkopodlažní článkové tramvaje typu NGT6 firmy DÜWAG v létě roku 1993 z tramvajového provozu v Halle.

V současné době skrývá tramvajová vozovna u zastávky Waldhaus kromě výše uvedených tramvají Gotha ET 57 ještě historické vozy z bývalé Lockwitztalbahn čísel 8 a 9 (r.v. 1938, 1925) a původní vůz MAN z roku 1928 s číslem 5, ke kterému patří i vlečný vůz číslo 12 ze stejné doby. Setkat se nimi v provozu lze kromě slavnostního zahájení a ukončení sezóny také během gastronomicko- tramvajového festivalu Kirnitzschtalfest, který se koná některý víkend na přelomu července a srpna. Poslední velkou zkouškou prošla dráha v roce 2002. Obrovské povodně, které postihly nejen Čechy , ale i Německo, zanechaly spoušť i v ulicích Bad Schandau. Dne 16. srpna voda na náměstí vystoupala do výše 1. patra a dráha byla zatopena v délce 1 kilometru. Od 14. do 25. srpna dráha nejezdila a do 27. září ještě trval omezený provoz. Od 28. září 2002 byl provoz plně obnoven, ale kvůli rozsáhlým stavebním pracím pro odstraňování následků povodní byl od 16. června 2003 do poloviny října opět zcela zastaven. Jedinou výjimkou se stal víkend 26.-27. července kdy při příležitosti Kirnitzschtalfest tramvaje včetně těch historických mimořádně přeci jen vyjely.

Provoz na dráze je v sezóně od 6 do 20 h, přičemž mezi 9 a 18 h je dodržován takt 30 minut mezi spoji. Zpáteční jízdné stojí 4 Euro. Bad Schandau je bez problémů dosažitelné o víkendech vlaky z Děčína na jízdenku SONE+. Tramvaje slouží hlavně turistům, kteří ze zastávek na trati stoupají do divukrásného světa pískovcových útvarů. Bohužel většina bývalých výhledu na romantické skalní scenerie z tramvají Kirnitschtalbahn je dnes zarostlá. Za návštěvu však stojí i jiné zdejší dopravní zajímavosti. Z nádraží v Bad Schandau vede do městečka Sebnitz odvážná trať s mnoha mosty a tunely, zvaná Saský Semmering. Z doby zahájení provozu tramvajové trati pochází také další dopravní památka, výtah umístěný v ocelové věži, který návštěvníky vyveze o 50 metrů výše na náhorní plošinu Ostrauer Scheibe. Projížďka některým z kolesových parníků po Labi směrem do Drážďan patří sice pro našince k dražším kratochvílím, ale rozhodně nezapomenutelným. V půlhodinovém taktu jezdící příměstské vlaky do Drážďan výletníky dovezou během několika minut do Köningsteinu, kde mohou věnovat prohlídce ohromné barokní pevnosti na stolové hoře, turistice či pátrání po zbytcích jedné z úplně prvních trolejbusových tratí na světě (1901- 1904).

Saské Švýcarsko je především rájem turistiky a horolezectví. Celá oblast je protkaná nepřeberným množstvím stezek, skalních schodišť a vyhlídek, ze kterých pohled na divoká skaliska či meandrující kaňon řeky Labe bere dech. Z konečné tramvajové zastávky Lichtenhainer Wasserfall, kam jezdí z Bad Schandau také autobus, lze za půl hodiny vystoupat ke zříceninám skalního hradu Neuer Wildenstein nad skalní branou Kuhstall, či za necelou hodinu k rozeklanému hřebeni pískovcových skal Schrammsteine. Rodiny s dětmi zase ocení naučnou Plaveckou stezku údolím Křinice, kterou lze za normálních okolností zkombinovat s návštěvou Kirnitschtalbahn. A nebo lze jen tak sedět na terase některého z hostinců u sklenice piva, hledět na pískovcové homole, pod nimiž v přítmí hustého lesa projíždějí maličké, žluté tramvaje, jak vystřižené z dětských snů. A pak už jenom vrchní a výše účtu Vás vytrhnou z příjemného letního snění v údolí říčky Křinice.