Rumunské putování 2002 - III. část

Druhý den ráno nás autobus odváží k železniční stanici Covasna. Nejprve pozorujeme traťové dělníky s podbíječkou při práci ve stanici a pak netrpělivě očekáváme výjezd naší Resici z depa lesní železnice. Protože budeme za pronájem vlaku platit na rumunské poměry nekřesťanských 400 Euro, sešla se u jeho odjezdu celá zdejší suita. Pan starosta sám osobně dohlížel na to, aby bylo vše v pořádku. Pan strojvedoucí, se svými vousy a patkou zvící zjevu Hitlera, pak téměř obřadně vyjel s lokomotivou Resita 764-405R z depa.

Po připřažení vagónku jsme vyrazili na trať, která po opuštění rozsáhlého areálu pily zamířila mezi poli a loukami k vesnici. Cestou máváme rolníkům pracujícím na polích a svážejících seno koňskými povozy. Romantika jak Brno. Asi po třech kilometrech cesty s několika fotozastávkami dosahujeme vlast obce Covasna. Zde u strženého mostku přes potok naše cesta končí. Krkolomně přelézáme za pobavení dělníků opravujících most na druhou stranu, kde nás jíž čeká jiný - soukromý dopravce se svým vláčkem složeným ze staré důlní lokomotivy Corduta a dvou dvounápravových vozíků s lavicemi. Platíme ještě panu starostovi za jízdu a mile nás překvapí, když místo 400 bere jen 200 Euro. Pokračujeme mezi domky vesnice a kolem rekreačních objektů vzhůru k dolní stanici pozemní lanovky. Cestou nás čeká ještě vykolejení, ale neposlušný vagónek je za přispění silných jedinců z naší skupiny vrácen zpět na koleje.

Po návratu do kempu balíme a náš autobus je kolem poledne již na cestě. Teď směrem pouze západním, domů, do Čech, do civilizace, do prčic i do práce! S touto vidinou mi nebylo zrovna nejlépe. Zajímavý program jsme však ještě měli.

Autobus nás po úzké silnici v krásných bukových lesích dovezl k ústí prastarého kráteru na hoře Sv. Anna. Platíme vcelku nekřesťanské vjezdné a kolem hlučícího kempu a občerstvovacích stánků se s autobusem spouštíme dolů do kráteru. Pod vlivem předešlého čekám u slíbeného jezera hlučící výletníky, stánky s buřtama a všeobecný chaos. Skutečnost je naštěstí jiná. Vlastní kráterové jezero je přírodní rezervací a i když je možné se v něm koupat, na Rumunsko jsem byl překvapen poměrně kultivovaným ochranářským prostředím. Všude uklizeno, mnoho informačních a zákazových cedulek, byznys stánky nikde. Bohužel se v tu dobu obloha zatáhla a začal foukat poměrně studený vítr a tak jsem si vykoupání v jezeře nakonec odpustil. Místo toho jsem prozkoumal místní hezkou kapličku a po vyšplhání k ústí kráteru i nabídku občerstvovacích stánků. Ta mě neuspokojila a tak jsem byl alespoň jako první ve frontě na baštu u mobilního pracoviště našich kuchařek.

Odpoledne odjíždíme z kráteru a uháníme Rumunskem k západu, do blízkosti města Sibiu, kde začneme zítra poslední den v této zemi. Naše cesta vede po frekventované mezinárodní silnici a je zpestřena pouze čekáním na železničním přejezdu. Jakási cikánská rodinka prodávala ve frontě čekajících motoristů různé předměty a po spatření našeho autobusu nás oblehla s cílem nás patrně vyhladovět či spíše oškubat. Hlavní komodita - skládací sesličky. Někteří kolegové z autobusu věci nakupují z bezpečí vozu přes okénka a ještě jako správní objevitelé divokých neznámých zemí hází humanitární pomoc. Připadá mi to však nechutný. Naši řidiči mají stejný názor a tak vystupují ven a baví se bez problémů s venkovany. Vlak konečně projíždí, usedáme zpět do busu a rodinka nám na rozloučenou zamává. Podjedeme tradiční rumunskou zábranu proti vysokým nákladům, která je na všech přejezdech přes elektrizovanou železnici a při zapadajícím slunci uháníme zvlněnou travnatou krajinou k západu.

Již za noci kousek před Sibiu hledáme nocleh a je to docela problém. Všude pole oddělené od silnice příkopem, či vesnice. Nakonec objevujeme odpočívadlo a nad ním travnatý plácek kde stavíme stany. Noc je mimořádně teplá, přesto máme s Jardou ráno totálně promočený stan. Když vylézám, málem šlápnu do h... Na rumunských silničních odpočívadlech obyčejně regulérní WC nebývá a tak je dobře, že jsme stany stavěli včera za hluboké tmy. Asi bychom pak místo na stanování hledali ještě hodně dlouho.

V Sibiu přijíždíme před hlavní nádraží. Zde má část výpravy usednout do vlaku poslední úzkokolejné železnice Rumunských státních železnic, vedoucí do Agnity v podhůří Karpat. Trať je dlouhá 58 km a má rozchod 760 mm. Provoz byl na ní zahájen v roce 1910. My však zjišťujeme šokující skutečnost. Ač všude jízdní řád pořád uvádí pravidelný provoz, ten byl ve skutečnosti náhle zastaven na podzim 2001.

Zklamáni tedy odjíždíme autobusem k hlavnímu městskému hřbitovu, kde začíná úzkokolejná tramvajová trať do 8 km vzdálené vesnice Rasinari. V provozu jsou zde bývalé tramvajové vozy ze švýcarské Ženevy. Máme štěstí, zrovna jeden spoj odjížděl. V interiéru pořád ještě solidně vypadající tramvaje jsou dochované artefakty z dob ženevského působení včetně schématu linkového vedení. Tramvajová trať vede v blízkosti silnice, nejprve lesem a pak poli až do samotné vesnice, kde je ukončena stejně jako u hřbitova kolejovým trojúhelníkem. V Rasinari, kterou svého času nazval Jirka Hertl "zahnojenou dírou", jsme byli svědky svěcení nového kříže u trati a malé lidové slavnosti. Veškeré dění natáčela televize.

Náš řidič tramvaje se při zpáteční cestě z Rasinari projevil jako mimořádně dobře vycvičený pro podporu dopravních fotografů. Zřejmě jej zaučili přátelé MHD z Německa. Sám stavěl na fotogenických místech, vhodně při produkci popojížděl a sám upozorňoval na zajímavosti u trati. Ani jsme nemuseli používat naši oblíbenou hlášku: "Fotohalta!!"
Vše probíhalo za odevzdaného smíření obyčejných cestujících. Tetky a strejcové se slaměnými klobouky a šátky, dřevěným zemědělským nářadím a nůšemi plných trávy pro králíky pouze náladu fotek hezky doplňovali.

Ve výhybně před vstupem do skanzenu rumunských lidových staveb Astra jsme se k našemu překvapení křižovali s protijedoucím vozem. Zřejmě nějaká zvláštní jízda. Pobavilo mě, že jsem si zde mohl vyfotit švýcarskou tramvaj v Rumunsku před nápisem Astra. Na konečné u hřbitova jsme našeho ochotného řidiče tramvaje odměnili rumunskou devizou a českým pivem, což bral již jako samozřejmost.

Ostatní účastníci zájezdu odjeli opět k nádraží autobusem, aby navštívili zajímavé železniční muzeum. Já jsem odhodlaně prohlásil, že pojedu rumunským trolejbusem a začal se těšit na některou z rumunských příšer (příšerné dráty, příšerné klacky, příšerné skříně) či na některou veteš ze západu, kterou jsem zaznamenal na konečné u nádraží. Jeden trolejbus mi zrovna ujel a tak jsem se rozhodl, že chvíli půjdu při manipulační tramvajové trati a trolejbusovém vedení do města. Prostě jsem využil Visibility of network - viditelnosti sítě k cestě do města. Koleje manipulační trati brzy odbočily do vozovny, kde jsem kromě odstavených trolejbusů nic zajímavého nespatřil. Dál jsem šel podle trakčního vedení do města. Ještě za svého života Jirka Hertl kdysi charakterizoval Sibiu jako provoz s ohromným rozsahem trolejbusové sítě, bohužel dnes s minimálním provozem. O tom jsem se také přesvědčil. Během hodinového pochodu do středu města se na trať na hlavní třídě připojilo několik větví, ale o víkendu je zde provoz skutečně minimální.

A tak jsem první vůz potkal až v centru pod mohutným středověkým opevněním tohoto bývalého saského města, na jehož historické jádro mi nezbyl čas. Pokoušet se zjistit odjezdy ze zastávkových jízdních řádů nemělo cenu - neexistovaly. Zastávku označovala poměrně hezká cedule zastávkového označníku s čísly linek, pověšená na nejbližším sloupu.

Poměrně zklamán jsem nasedl do autobusu, který vyrazil k městu Arad, kde znalci slibovali rozsáhlý tramvajový systém. Cestou jsme se zastavili pouze v opuštěném areálu pily v Orastie, kde kdysi končil systém lesních železnic. Zdejší zajímavostí byl posun úzkorozchodných parních lokomotiv s normálněrozchodnými vozy. Pohled na vraky parních mašinek zarůstající křovím byl poněkud depresivní a tak jsem se vrátil předčasně do autobusu.

Při průjezdu vesnicí nacházející se asi 30 kilometrů před Aradem nás kolega upozornil na zbytky dřevěných sloupů trakčního vedení. Zde končila ještě v šedesátých letech tramvajová trať z krajského města. Její zbytky jsme pak mohli pozorovat během další cesty v polích a na okraji silnice, jejíž rozšiřování bylo před lety důvodem ke zrušení tratě. Asi 15 kilometrů před Aradem se jednokolejná tramvajová trať objevila v celé své funkční kráse. Jeden z tramvajových vlaků právě mizel v dálce mezi poli a mířil ke své konečné ve vesnici Giorloc, ležící mimo hlavní silnici.

Po několika kilometrech se jednokolejná trať napojila na novější dvoukolejnou, patrně vedoucí k velké továrně, která se objevila na obzoru. Když se po trati vzápětí prohnala rumunská tramvaj Timis, mé nadšení nebralo mezí. Slíbené čtyřhodinové zastávky v Aradu jsem se nemohl dočkat. Z okna autobusu jsem pak pozoroval poměrně čilý provoz na rozsáhlé tramvajové síti. Zahlédl jsem i depo, kde defilovaly bývalé německé tramvaje, vedle českých T4 a rumunských obouchaných plechovek. Vše ale v relativně pěkném stavu včetně tratí. Nechalo se usoudit, že se k západní civilizaci přibližujeme. Jaké však bylo mé rozčarování, když z čtyřhodinového pobytu ve městě byla pouze krátká zastávka v centru města kvůli výměně peněz na naftu a následné zastavení u benzinky. Příčinou zrušení zastávky byly bohužel nesváry mezi některými účastníky zájezdu. Budu se do Aradu muset vrátit. Pro tramvajového fandu je zde k vidění podstatně více než v unifikovaných německých provozech.

Poslední zastávka v zemi Drákulově byla v pohraničním městečku Novac. Pozorovateli se jevilo jako dobře udržované slovenské městečko. Zaparkovali jsme autobus pod opraveným barokním kostelem a než kuchařky uvařily naši poslední večeři, utráceli jsme v obchůdcích poslední lei. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že většina prodavaček a zákazníků zde mluvila dobrou slovenštinou. Na kostele a na místní radnici jsem si pak všimnul tabulek, informujících že objekty byly renovovány díky česko - slovenským úřadům.

Snědli jsme poslední zásoby, autobus napěchovali rumunskou naturální devizou - levnými melouny a sýrem a vyrazili k hraničnímu přechodu. Zde jsme strávili čekáním na odbavení několik hodin ve frontě ostatních autobusů. I když na kraj padala noc, bylo velmi teplo a z blízkých rybníků se na nás přiletěl podívat i jistý hmyz, který nás pak obtěžoval fyzickými důvěrnostmi. Naštěstí zde byli i nám již známí prodavači skládacích sesliček. Za pár lei tedy kolegové nakoupili veškerou výbavu, včetně stolečku a dřevěné krabice s hracími kameny a za svitu lamp byl uspořádán mezinárodní turnaj v dámě s vysokou úrovní. Hrací plocha se pak posunovala podle popojíždějící fronty busů. Dlouho po půlnoci jsme se konečně přes přechod dostali a krátce před polednem jsme dojeli do Brna. Pár slov na rozloučenou, předané adresy a telefonní čísla, sbohem a Rumunsko léta roku 2002 bylo za mnou.

Je zima 2003, dopisuji tyto řádky, a s nostalgií vzpomínám na léto. Vím jedno. Do Rumunska se chci vrátit a nejenom kvůli dopravním zajímavostem.
Míra Klas